Musel by prezident jmenovat na klíčový post ve vládě Tomia Okamuru?

Je to otázka, která v debatách prezidentských kandidátů padala často: Jak by se v roli prezidentů zachovali, pokud by měli do významné vládní funkce jmenovat Tomia Okamuru?

Petr Pavel prošel v odpovědích vývojem: nejdříve odbyl otázku žertem, že by to nešlo, protože by to bylo “mravní ohrožením mládeže”, později odpovídal, že SPD zastává extrémní názory ohledně členství v EU a NATO a vztahu k Rusku. A že “do klíčové funkce, například ministra vnitra, obrany nebo zahraničí” by tedy návrhu na jmenování nominanta SPD “nejspíše nevyhověl”. Teď říká, že by využil možnosti jednat s premiérem o jeho návrhu na jmenování Okamury, pokud by k takové situaci došlo - a přesvědčovat ho, že to není dobrý nápad. Andrej Babiš na dotaz, zda by jmenoval Okamuru přímo premiérem, říká, že taková situace nikdy nemůže nastat - a taky, že by se choval podle Ústavy.

Jak to tedy je s možností prezidenta vybírat si, koho jmenuje do vládních funkcí, respektive s jeho možností nepřistoupit na návrh premiéra a odmítnout jím předloženého ministra či ministryni jmenovat? Když v roce 2019 odmítl prezident Miloš Zeman jmenovat ministrem kultury sociálního demokrata Michala Šmardu nebo o rok dřív zamezil, aby se stal Miroslav Poche (ČSSD) ministrem zahraničí, výklad odborníků byl jednoznačný: zachoval se protiústavně. Neuvedl žádný důvod daný Ústavou nebo takový, který by mohl vyplynout z jejího výkladu - a choval se svévolně.

Mohl by tedy budoucí prezident odmítnout jmenování Okamury do klíčové pozice? “Text Ústavy je celku jednoduchý - předseda vlády navrhuje, prezident jmenuje. A jde o to, jak ho vyložíte,” říká expert na ústavní právo Jan Kysela a jmenuje tři varianty. “Jedna varianta je - kohokoliv mi navrhne, toho jmenuju. Druhá varianta, taková ala pozdní Zeman, je - dokud se prezidentovi netrefí návrh do vkusu, nejmenuje. A třetí je ta, ke které se kloním já - a nejen já. A sice, že prezident je návrhem v zásadě vázán, pakliže neexistuje závažný důvod, proč nevyhovět.”

Ten závažný problém by byl podle Jana Kysely typicky právní, a sice by šlo o článek 70 Ústavy. Ten zapovídá u ministrů střet zájmů - a pokud by možný člen vlády nepůsobil dojmem, že se chce zbavit původní činnosti, “jejíž povaha odporuje výkonu jeho funkce”, jak praví článek 70 Ústavy, pak by bylo rozhodnutí nejmenovat jej do funkce ministra odůvodnitelné. Kysela uvádí jako příklad dění roku 2005. Tehdy nechtěl tehdejší prezident Václav Klaus jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, který byl a chtěl zůstat prezidentem České lékařské komory, dokud z čela této organizace neodejde; nakonec ho prezident ministrem jmenoval a Rath z funkce prezidenta ČLK odešel.

Překážkou ke jmenování ministra by mohl být i lustrační zákon. Z éry Miloše Zemana známe příklad, kdy prezident nevzal tuto překážku v úvahu: v roce 2014 jmenoval ministrem financí Andreje Babiše, přestože čisté lustrační osvědčení neměl. Tomio Okamura je jiný případ. A otázky ohledně ochoty budoucích prezidentů jmenovat ho případně do budoucí vlády na post důležitý z hlediska bezpečnostní, obranné či zahraniční politiky a ukotvení Česka ve světě, padají z toho důvodu, že populista Okamura by mimo jiné rád vyvedl zemi z Evropské Unie a zpochybňuje naše členství v NATO.

“Muselo by to být něco, co je té právní překážce analogické. A to je podle mě bezpečnostní riziko. Kdyby - asi typicky BIS - úředně vyrozuměla prezidenta, že je kandidát na ministerskou funkci propojen s organizovaným zločinem nebo že je agent cizí mocnosti, je dost důvodné, aby prezident tuto informaci prozradil předsedovi vlády, pokud ji ten ještě nemá. A pokud by předseda vlády dál trval na jmenování, mám pocit, že už je to legitimní pozice pro postoj prezidenta - ne, to neudělám, tohoto kandidáta nejmenuju,“ popisuje Kysela.

O zapojení Okamury do organizovaného zločinu nebo důkazech, že je agent cizí mocnosti, není nic známo. Stačilo by tedy k pádné definici bezpečnostního rizika to, že je zkrátka proti zapojení Česka v mezinárodních svazcích, aby nebylo bezbranné? “Zdá se mi, že to není ten případ. Protože pokud nám vadí, co dělá Miloš Zeman, musíme se vyhýbat tomu, co dělá někdo jiný než Miloš Zeman, jen s jinými znaménky. Pokud by Miloši Zemanovi vadilo, že je někdo moc proevropský, tak to neobstojí -  tudíž by nemělo vadit ani to, že je někdo málo evropský,” odpovídá Kysela.

“Až pokud by BIS byla schopna říci, že nejen ta strana celkově, ale i tento její konkrétní reprezentant je více než divný, pak myslím, že to může být pro prezidenta východisko nebo určitá opora. Jinak ale ne. Pak se může prezident bavit s předsedou vlády, že pokud chce mít tuto stranu součástí vlády, zda by se nevyhnul těm nejcitlivějším rezortům z hlediska osudu České republiky a profilu té strany. Takže - jmenujte si ho ministrem zemědělství, ale pokud možno ho nedávejte na ministerstvo zahraničí. To už je v zásadě předmětem politických jednání, než že by to bylo možno opřít o Ústavu a toho, co z ní lze dovodit,” říká právník Kysela.

Upozorňuje zároveň, že pokud by šlo o antisystémovost strany, z níž se rekrutuje daný člověk do vlády, mělo by ministerstvo vnitra zpracovat - třeba z impulsu prezidenta republiky - podnět pro vládu. A pokud se vláda s podnětem ztotožní, má navrhnout Nejvyššímu správnímu soudu rozpuštění takové politické strany.

Takže odpověď na otázku, zda by budoucí prezident jmenoval Tomia Okamuru na důležitý post ve vládě z hlediska bezpečnosti nebo ukotvení Česka ve světě, by správně a v souladu s Ústavou měla znít Ano?

“Ano. Pokud nebudou překážky dané článkem sedmdesát plus bezpečnostní riziko, které by ale muselo být průkaznější, než tak, jak se o tom teď mluví,” odpovídá Kysela s tím, že je to výklad: „ V Ústavě toho není napsáno mnoho a musíte to dotvořit, aby to dávalo smysl. A smysl to dává tehdy, když docházíte ke stejným závěrům, aniž zohledňujete, že prezidentem je Havel, Klaus, Zeman, Pavel, Okamura nebo kdokoliv jiný. Že to vychází vždy plus minus stejně.”