Marocké volby potvrdily ústup islamistů v arabských státech

Není tomu tak dávno, co příznivci i odpůrci islamistů věřili, že jakékoli svobodné volby na Blízkém východě nevyhnutelně skončí jejich triumfem. Nasvědčovaly tomu před deseti lety i výsledky svobodných voleb po arabském jaru: v Egyptě, Tunisku a poté i Libyi vyhrály partaje spojené s Muslimským bratrstvem. V roce 2011 takové uskupení  nazvané Strana spravedlnosti a rozvoje zvítězilo i v Maroku a následně prvně sestavilo vládní koalici.

Ve středečních volbách však podle dosud sečtených hlasů zažila tato strana drtivou porážku. Obhájí jen 12 z dosavadních 125 poslaneckých křesel a ve 395členné sněmovně bude tvořit nepatrnou menšinou. Marocké volby se tak stávají další známkou ústupu politického islámu v arabských zemích, zvláště těch severoafrických.

V Egyptě si Muslimské bratrstvo po arabském jaru proti sobě velmi rychle poštvalo většinu obyvatel špatnou správou země a tvrdohlavou snahou o prosazení islamisticky laděné ústavy. Po vojenském převratu roku 2013 bylo hnutí potlačeno: desítky tisíc muslimských bratrů jsou ve vězení, stovky zemřely během masakru nenásilných demonstrantů v Káhiře, další utekli do exilu, především do Turecka.

V Tunisku v létě populistický prezident Kaís Saíd rozpustil parlament, v němž nejsilnější tábor tvořili umírnění islamisté. Kritici tento postup označili za převrat, v zemi se však podle dostupných zpráv těší široké podpoře. A nyní tedy islamisté prohráli u volebních uren v Maroku - ačkoli je důležité dodat, že vláda a parlament mají v této monarchii velmi omezenou moc a směřování země se určuje v královském paláci.

Porážka Strany spravedlnosti a rozvoje s tímto rozložením sil souvisí. Podle reportáže listu The New York Times ztratili voliči víru, že islamisté dokážou v praxi něco změnit. Vloni nesvedli ani zabránit tomu, aby Maroko pod vedením krále navázalo diplomatické vztahy s Izraelem. V důsledku toho dále klesla volební účast a stoupla apatie.

Výsledek marockých voleb přesto dokládají širší proměnu mnoha arabských společností, kterou lze vyčíst ze sociologických průzkumů. „Většina Arabů vládu Muslimského bratrstva a jeho odnoží nechce,“ řekl loni na webináři při oznamování výsledků svých nových šetření americký sociolog James Zogby, jenž se desítky let specializuje na výzkum arabského veřejného mínění.

Také průzkum demoskopické agentury Arab Barometer potvrdil dramatický pokles důvěry arabských občanů v islamistické strany, k němuž v minulé dekádě došlo ve většině zemí regionu. Poklesla i důvěra v náboženské lídry a vzrostl podíl lidí, kteří o sobě říkají, že „nejsou náboženští“. „Moderní politický islám je dnes stínem své bývalé slávy,“ napsal v lednovém vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs Marc Lynch, ředitel Institutu blízkovýchodních studií na Univerzitě George Washingtona.

Výzkumníci zaznamenali i generační změnu. Podíl lidí ve věku 18–24 let, podle nichž hraje náboženství na Blízkém východě příliš silnou roli, stoupl ve srovnání s rokem 2015 z 50 na 66 procent. Polovina mladých respondentů si myslí, že náboženské hodnoty brání jejich zemím v pokroku. Nemění se přitom jejich nespokojenost s ekonomickou situací, trápí je zvláště vysoká nezaměstnanost. Zoufalé ekonomické vyhlídky sužují Egypt i po svržení islamistů, podle kritiků zlepšení nepřinese ani koncentrace moci v rukách tuniského populisty - a soudě podle případů sebeupalování i relativně nedávných protestů trvá napětí i v Maroku.

Akcie islamistů, i radikálnějších než těch z Muslimského bratrstva, tak mohou v této souvislosti v příštích letech zase stoupnout. A jak popisujeme v aktuálním Respektu, džihádistické skupiny jsou stále aktivní, a naopak prorůstají i do mnoha donedávna relativně bezpečných afrických zemí.

Přesto všechno je ústup islamistů trendem, který - i vzhledem k tomu, jaká pozornost je v evropské debatě islamistickým projevům na Blízkém východě věnována - stojí za to sledovat. Zvláště v době výročí dvaceti let od teroru z 11 září.