Klimatický summit: Historická dohoda, nebo ztracený rok?

„Historickou“ nazvali klimatičtí vyjednavači závěrečnou dohodu uzavřenou v neděli nad ránem v egyptském Šarm aš-Šajchu. V posledních dnech se jednání znovu zadrhlo na mnohých rozporech, které je provázejí již léta, a lze tedy skutečně označit za úspěch, že čtrnáctidenní summit neskončil úplným krachem. Důvod k velkému optimismu přesto nemáme.

Čím dál jasněji se totiž ukazuje, že v těchto mezinárodních jednáních jde v uplynulých několika letech stále méně o snižování emisí a stále více o peníze. Mnohé státy, například Čína, Indie nebo Rusko, se začínají odklánět od jednoho z hlavních cílů vyjednávacího procesu, totiž udržet růst globální teploty pod 1,5 stupně Celsia: označují jej za nedosažitelný. Na této vyjednávací frontě – sice jedné z mnoha, ale zároveň jedné z nejdůležitějších – tak země Evropské unie nebo státy ohrožené rostoucí hladinou moře musely v Šarm aš-Šajchu s vypětím všech sil bránit alespoň to, co bylo dohodnuto na loňském summitu v Glasgow. Tedy že účastnické státy, což jsou v podstatě všechny země světa, budou utlumovat těžbu a spalování uhlí.

Pokusy rozšířit tento jazyk, který se vyhýbá požadavkům na „konec uhlí“ a místo toho zmiňuje jen jeho „útlum“, také na další fosilní paliva (což chtěla například Indie), ale v Egyptě ztroskotaly kvůli odporu zemí jako Rusko nebo Saúdská Arábie. Požadavek na udržení 1,5stupňového cíle se v závěrečném textu z Šarm aš-Šajchu propadl a ztratil na naléhavosti. „Loni v Glasgow jsem říkal, že snaha udržet růst teploty pod touto hranicí umírá, má slábnoucí puls. Bohužel i po letošním summitu zůstává na jednotce intenzivní péče,“ řekl BBC britský vyjednavač Alok Sharma.

K jistému pokroku naopak došlo ve věci zmíněných peněz. Letos se součástí vyjednávání stala agenda „ztrát a škod“, tedy spor o to, zda vyspělé země, hlavní viníci klimatických změn, mají platit těm chudým za důsledky divokých výkyvů počasí, třeba povodní či častých hurikánů. Rozvojové státy žádaly, aby už teď v Egyptě vznikl speciální fond, do nějž by přispívaly vlády, firmy i dobrovolní dárci z vyspělého světa a ze kterého by se škody platily. Zdálo se to jako nepravděpodobné, nicméně podařilo se. V závěrečných hodinách summitu, kdy již v chodbách konferenčního centra dělníci rozmontovávali vybavení a nastupovaly uklízecí čety, fond skutečně vznikl.

Evropská unie a Spojené státy, které byly původně proti, signalizovaly, že se vznikem fondu by mohly souhlasit za určitých podmínek: přispívat bude také Čína, která se již na konci dekády může i z historického hlediska stát větším „znečišťovatelem“ ovzduší než USA, a cíl 1,5 stupně zůstane nadále v platnosti. Čistě evropským požadavkem pak bylo, aby zdrojem peněz pro fond bylo také zdanění letecké i námořní dopravy a daň ze spalování ropy, plynu a uhlí, a aby z fondu mohly čerpat jen ty nejchudší a nejohroženější země.

Těmto podmínkám bylo částečně vyhověno. Peníze opravdu mají do fondu přitékat ne pouze stávajícími mechanismy, jako jsou rozvojové banky nebo odpouštění dluhů, ale i ze zmíněného zdanění dopravy a fosilních paliv. A příjemci mají skutečně být pouze nejohroženější země, aniž se ovšem někdo zatím namáhal stanovit, které to vlastně jsou. Je to třeba Pákistán, letos postižený jedněmi z nejničivějších povodní vůbec? Podle současných pravidel spíš ne, což nedává smysl.

I další detaily se musí dohodnout až v následujících měsících a letech. Zvlášť ustavený „výbor bude zkoumat, jaké druhy financování potřebujeme a kde peníze vzít. Bude se zabývat výbušnými tématy, jako zda rozšířit skupinu dárcovských zemí i na státy jako Čína nebo Katar. Výsledky dá k dispozici COP28,“ analyzuje server Climate Home News (příští klimatický summit COP 28 se sejde za rok ve Spojených arabských emirátech).

Tím se dostáváme poznámce na začátku textu, totiž že v těchto vyjednáváních jde stále více o peníze. Potřeba budou biliony dolarů ročně, přičemž „ztráty a škody“ jsou zatím vlastně jen menší částí koláče – tu největší představují peníze na přestavbu ekonomik v rozvojových zemích a jejich přechod na obnovitelné zdroje energie. Začíná se mluvit o nutnosti hluboké reformy mezinárodního finančního systému, jinak se peníze prostě nenajdou. Některé debaty mezi Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou již probíhají, ke skutečně hluboké reformě, která by astronomické sumy mohla zajistit, je však zatím daleko.

Celkově lze – spolu s prvním místopředsedou Evropské komise Fransem Timmermansem – na adresu Šarm aš-Šajchu říci, že pokrok v otázce „ztrát a škod“ nemůže vyvážit zmíněné přešlapování na místě ve věci snižování emisí. Míříme tak do nebezpečné spirály: pokud emise dál porostou, budou „ztráty a škody“ stále větší, méně peněz pak bude na přestavbu ekonomik, což povede k dalšímu růstu emisí…
Dohoda o fondu pro „ztráty a škody“ je navíc zatím spíše prázdnou schránkou, protože není jasné, kdo a jak fond naplní. Vzniká tak otázka, zda - jak tvrdí někteří kritici - Šarm aš-Šajch není symbolem ztraceného roku v klimatických vyjednáváních spíše než „historické dohody“.