Fake news, youtuberství a nahrané sebevraždy: FAMUfest přinesl dobré zprávy

Pražská FAMU k sobě loni přitáhla díky studentskému Oscaru pro loutkový snímek Dcera a jeho nominaci na toho „dospělého“ největší pozornost za hodně dlouhou dobu. Letošní FAMUfest – festival studentských filmů vzniklých na FAMU – ale před několika dny ukázal, že loni vznikly na přední tuzemské filmové škole i další snímky, které stojí za pozornost a avizují existenci zajímavých talentů nad rámec katedry animované tvorby, jež má za sebou obecně několik úspěšných let. Výsledky FAMUfestu je tak možné číst i jako návod, koho se obzvlášť vyplatí do budoucna sledovat (vítězné dokumenty FAMUfestu promítne 1. června kino Světozor).

FAMUfest, původně naplánovaný na konec března, byl první tuzemskou odloženou přehlídkou, která se konala po uvolnění vládních opatření vynuceným pandemií koronaviru. Organizátoři, studenti produkce, rychle zareagovali na možnost projekcí v kinech pro omezený počet lidí a akci rozjeli v obojživelném režimu. Projekce běžely v multikulturním prostoru Kasárna Karlín a zároveň on-line ve virtuální videotéce. Širokému publiku se tak nabídl pohled do podhoubí tuzemské kinematografie v podobě více než pěti desítek snímků, které vznikly loni na katedrách FAMU a byly rozdělené do sekcí: dokument/hraný film nad a do patnácti minut, animovaný film, experiment a nejlepší film prvního ročníku.

Na poměry jakékoliv filmové školy byla hvězdně obsazená kategorie Nejlepší animovaný film. Kromě oceněné Dcery Darii Kashcheevy – jednoho z největších loňských úspěchů české kinematografie vůbec – do ní organizátoři vybrali animačně vynalézavý, citlivý portrét mezigeneračního vztahu Pouštět draka Martina Smatany uvedený na festivalu v Berlíně a také vizuálně výraznou, odlehčenou existenciální hříčku SH-T HAPPPENS dvojice v Praze působících slovenských animátorů Michaely Mihályi a Dávida Štumpfa. Snímek, který je absolventským filmem druhého jmenovaného tvůrce, se objevil například na festivalu v Benátkách nebo v soutěži Sundance.

Podle poroty nebyla nakonec nejlepší favorizovaná Dcera, ale právě Smatanův loutkový snímek pracující krom dojetí i s nebývalým množstvím rozmanitých textur a materiálů. Vítězný snímek je k vidění na stránkách školy, což je dobrá příležitost, jak se podívat na krátký autorský film, který se sice dostane na zahraniční festivaly, ale už ne do české distribuce, kde zatím pravidelně nefunguje uvádění krátkých filmů před těmi celovečerními.

Na prestižní přehlídky se přitom z FAMU v uplynulých letech dostaly nejen animované filmy. Do studentské sekce Cinéfondation festivalu v Cannes bylo vybráno sociální drama Sto dvacet osm hodin (sekce hraný film nad patnáct minut na FAMUfestu). V napjatém filmu  Ondřej Erban usiluje o zprostředkování zkušenosti, co to znamená být v exekuci. Na programu festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě se zase objevily debut Grety Stocklassa Kiruna – překrásný nový svět, pohled do švédského města za polárním kruhem, které brzy přestane existovat, a snímek Proč se cítím jako kluk? Kateřiny Turečkové věnovaný tématu trans identity kluka z Vysočiny – oba na FAMUfestu zařazené do sekce dokument nad patnáct minut.

Tu nakonec vyhrály Dobré zprávy Ondřeje Šálka, portrét severočeského důchodce známého jako Petra Richarda Orteka, jednoho z výrazných tuzemských dezinformátorů stojícího za projektem Česká nezávislá televize. Nejvíc se o něm mluvilo poté, co rozšířil lež, že Evropská unie chce zakázat české písmeno Ř, protože se špatně vyslovuje. Svůj televizní projekt s ambicí nahradit v jeho očích zprofanovaná a zaprodaná média vysíláním zpráv z vlastního obýváku nicméně mezitím ukončil kvůli nezájmu diváků.

Ambiciózní film zkouší nahlédnou aktuální a výbušné téma fake news a konspirací přes svět člověka, který se na jejich šíření podílí a věří, že dělá správnou věc, zatímco okolnímu světu se často jeví jako vyšinutec s nebezpečnými nebo absurdními názory, které stojí nikoliv na faktech, ale na emocích. Z nich nejsilnější je často strach, jenž může nakonec z normálního penzisty udělat i teroristu – jako v případě Jaromíra Baldy.

Dokument tak zvedá důležitý moment, když se snaží brát vážně motivy a obavy těch, kteří se cítí být ohroženi – migranty či Evropskou unií – a snaží se vyznat ve stále komplikovanějším světě. Často pak volí jednoduché výklady, v nichž se hlavně opakuje motiv pocitu vlastní bezmoci. Svět nakonec vždy ovládá někdo jiný a ničemu nejde věřit. Jedině tomu, co vidíme na vlastní oči nebo si přečteme mezi řádky mediálního PR. Šálek se v jednu chvíli coby zástupce liberálních městských elit s ambicí multikulturního vidění a zkušeností z pobytu v Africe pustí v Ortekově pořadu do debaty s dalším konspirátorem o střetu kultur a migrantech - ale brzy zjistí, že nezmůže nic s argumentem, že Evropská unie přikazuje, jaký má mít tvar okurka.

Autor kombinuje observační dokument s poetikou rakouského provokatéra Ulricha Seidla a jeho nahlížení do sklepů rakouských občanů, kde se projevuje ledacos z jejich potlačované psýché. I na sklep v Dobrých zprávách dojde. Orten v něm střílí ze vzduchovky, která je jeho druhým koníčkem. Byť je film nevyvážený ve výpovědi, dobrá zpráva je, že se snaží bourat bariéry mezi světy, které si nerozumějí - a neukazuje ten „jiný“ z ironického odstupu jako panoptikum ufonů bojujících za zachování „značky“ pomazánkové máslo a třesoucích se před neexistujícími migranty.

Dokumentární kategorii do patnácti minut vyhrál The Conductor (Dirigent), v němž  loňský absolvent na katedře FAMU International René Kmet sám pro sebe prozkoumává paralely mezi profesí dirigenta a profesí režiséra. Rakouský filmař uvažuje nad tím, zda se dá jedna (a tím pádem i druhá) naučit, co je k tomu potřeba a co dělá dobrého dirigenta/režiséra. V tomto ohledu je to tedy snímek nejvíce „studentský“ – ve smyslu ohledávání vlastní profese a přiznání případných pochybností, které se s ním pojí. Formát portrétu osobnosti – konkrétně dirigenta Chuhei Iwasakiho - je tak i autoportrétem končícím konstatováním, že dobrý dirigent je jen tehdy „pokud se stane hudbou“. Analogicky se tedy dobrý režisér musí „stát filmem“. Kmeta ještě hotovým „filmem není“, ale reflexe vlastní tvorby a přemýšlení nad vizí je cesta, jak se jím stát.

Celkem jasnou vizi měl Martin Imrich (student katedry dokumentární tvorby) u svého filmu Rekonstrukce Nastasji Filippovny, který vznikl pod pedagogickým vedením Karla Vachka a Petra Hátleho a který porota ocenila jako nejlepší hraný film do patnácti minut. Idiot Michala Fjodoroviče Dostojevského – konkrétně vražda Rogožinovy lásky – se tu hravě potkává s ironickým pojetím současného populárního žánru true crime (rekonstrukce skutečného zločinu). A klasická dobová estetika a vybraná próza s vizuálem digitální kamery a strohou úředničinou policejního výslechu pod taktovkou skutečného poručíka.

Vítěz kategorie nad patnáct minut Nebát se ničeho podle scénáře Barbory Saxové a v režii Jakuba Jiráska je pak slušná a nápaditá hříčka o úskalích virtuálního světa, v němž lajky a followeři nejsou zadarmo, ale mírou všeho. Dvojice dívek si místo tanečků vybere jako kroužek youtuberství a snaží se vymyslet video, které by jim přineslo co největší sledovanost. Aniž by věděly, co vlastně dělají, nakonec se rozhodnou zinscenovat fingovaný útok islámských teroristů na školu. Snímek vyniká hlavně výborným vedením dětských hereček a nadsázkou u tématu, o němž se zdánlivě nežertuje.

Herecké vedení je silnou stránkou i v případě psychologického thrilleru Hra režiséra Luna Sevnika, po Olmovi Omerzu dalšího slovinského talentu na pražské FAMU. Jeden z dvanácti filmů vybraných do soutěže hraný film nad patnáct minut byl loni zařazen na festivalu v Karlových Varech do sekce První podání, která upozorňuje na začínající talenty, a putoval do programu v San Sebastianu.

Sevnik do příběhu o dvojici šestnáctiletých kluků, kteří ohlásí, že spáchají sebevraždu v přímém přenosu na internetu, obsadil Rudolfa Třísku a perfektně přirozeného neherce Miloslava Pecháčka, jenž na FAMU studuje kameru a přitáhl k sobě pozornost v seriálu Zrádci. Hra inspirovaná studenou psycho-poetikou Michaela Hanekeho autenticky zachycuje stupňující se znepokojivou atmosféru poslední hodiny, kdy se stírá hranice mezi tím, co je hra a co je myšleno vážně.

Co je hra a co je myšleno vážně, se nakonec - obrazně řečeno - uvidí i u dalších filmů zmíněných studentů. FAMUfest ukázal na potenciál a jako vždy bude zajímavé sledovat, co se s ním stane mimo školu.