Možná mě klame paměť, ale na filmový festival do Karlových Varů jsem nejspíš už pošestnácté. Někdo s přístupem k databázi zaregistrovaných hostů by mě mohl vyvést z omylu, každopádně, viděl jsem už tolik čtyřhodinových filipínských dramat o náctiletých prostitutech, že mě jen tak něco nevykolejí. Vydržím cokoli, i osm dní neprané tričko posledního levicového baťůžkáře, který mě kope do sedačky kvůli nadšení, že kamera se už sedm minut zabírá deprimovaného hrdinu, jak táhne mrtvého psa po ulici.
Vydržím i proto, že po třetím až čtvrtém dnu dovedu usnout u čehokoli. A často se mi zdají krásnější a lepší filmy, než které běží na plátně. Pro čtenáře tohoto blogu mám však tuto – zřejmě – dobrou zprávu. Vzhledem k tomu, že letos byl stanoven denní nášup bloggerských příspěvků na jeden až dva kusy a v rozvrhu mám většinou tři až čtyři filmy denně, je vysoká pravděpodobnost, že budu psát jen o tom, co jsem viděl celé a v lucidním stavu. Ano, ty filmy budou o trochu horší, než když si je vysním. Ale co naděláte.
Sen o komplexním, úplném, všem námitkám vzdorném díle se ve festivalovém frmolu rozplývá – přestože ustavičně narážíte na někoho, kdo vám bude tvrdit, že teď konečně našel to pravé, co překonává vše ostatní a nic tomu nechybí.
Součástí překotného festivalového života je, že narážíte každých pár hodin na zcela protichůdné vize světa. Člověka to může snadno rozhodit, až začne pochybovat o tom, jaký je jeho vlastní pohled a nátura. Můžete si sice sestavit program tak, že chodíte jen na určitý typ filmů – například „duchovní hledání“ nebo „formální experimenty“ nebo „dokumenty ze zemí třetího světa“. Můžete festival přežít jen s českou produkcí, nebo si „playlist“ namíchat z léty prověřených, archivně restaurovaných klasik, či se kolem půlnoci vyblbnout u ztřeštěných krváků se zombiemi. Lze se snadno dráždit opoziční perspektivou i nechat hladit se po srsti.
Pokud jste ale filmový všežravec – což byste měli být, pokud chcete mít představu, v jakém stavu se nachází kinematografie jako celek – pendlujete mezi různými sekcemi. A stane se vám snadno, že například dva stejně staří režiséři (44 let), jež toho oba mají dost za sebou, natočí tak diametrálně odlišné filmy, až vám to prozradí něco o nepřekonatelných kulturních rozdílech. Ne, že by se něco takového nedalo předpokládat – problém ovšem je, pokud se ani s jedním obrazem světa či spíše tvůrčí metodou nemůžete ztotožnit.
Ze života sběrače
Bosenský režisér Danis Tanovič (proslavený oscarovou Zemí nikoho z roku 2001) natáčel jeden čas s mezinárodními hvězdami typu Julie Binoche nebo Collina Farrella. Ve svém nejnovějším filmu nezažívá ani tak návrat ke kořenům, jako spíš mnišskou cestu odříkání ode všeho luxusu. Jeho 75minutový počin Epizoda ze života sběrače železa má extrémně nízký rozpočet a téměř nelze rozeznat, zda se jedná o hraný nebo dokumentární film. Dějová linka je minimální, jde spíš o sledování výjevů každodenního obstarávání. Vystupuje (hraje?) tu romská rodina Mujičových, která se potýká s nedostatkem financí. Otec Nazif se živí tím, že vozí do sběrny železo, matka Senada se stará o dvě dcery, třetí dítě je na cestě.
Po samovolném potratu, kdy se ženě spustí vnitřní krvácení a hrozí sepse, se jí dostane základního ošetření, ale pak již nemůže být v žádné nemocnici operována, protože nemá pojištění. A přímá platba za operaci přesahuje Nazifovy možnosti. Už nyní jim odpojili elektřinu a auto definitivně dosloužilo. Nasbíral tolik šrotu je nesplnitelný úkol. Nazif se o to ovšem sysifovsky pokouší a publikum společně s ním trpí, když vidí nekonečnost a zbytečnost takového pachtění.
Opravdu; hodinu něco nesledujeme nic jiného než sběr šrotu, rozřezávání kapot starých aut, nekonečné cesty do nemocnice tam a zpátky, putování po úřadech a hledání pomoci. Je zřejmé, že Tanovič si nevymýšlí a líčí hrozivou situaci, kdy lékaři kvůli předpisům musí nechat někoho umřít. Není jiná možnost než ošálit systém a vydávat se za někoho jiného. Věřím, že Tanovičův film dovede stejným dílem vyvolat soucit s lidmi na okraji společnosti stejně jako posílit odpor k těm, kteří „normálně nepracují“ a snaží se systém využít.
Při zachycování prostředí, v němž Mujičovi žijí, padá na publikum v sále zvláštní směsice studu a odporu; jakási neochota přijmout, že lze na tom být tak bídně. A přidává se nejistota ohledně toho, kdo je viníkem této bídy a nakolik Mujičovým jejich stav nevadí. Nazif ani Senada každopádně na svůj osud nežehrají, přijímají ho se zvláštním smířením, jejich malé dcery si ani neuvědomují, že by situace mohla být vážná. Film je oproštěný od veškeré dramatičnosti, spíše nás záměrně ubíjí svou bezvýchodností.
Problém je, že tím máme i příliš mnoho prostoru přemýšlet o tom, že právě takové dílo dokonale vyhovuje požadavkům na politicky korektní film, který automaticky dostane všechny granty. Vůbec to nemusí být pravda, ale urputnost, s níž Tanič omezuje perspektivu svých hrdinů na jednoduché přežívání, až z filmu mizí i vzájemná láska, která by měla být motorem jednání, může převážit i v diváckou apatii.
Jistě, mohlo jít o to zobrazit, že někteří lidé se nacházejí v takové mizérii, že ani nemají čas projevovat city. Pomineme-li tedy, že oba rodiče jsou tolerantní ke svým dětem. Jen to celé působí ve strašlivém kontrastu, když za chvíli uvidíte film jako Frances Ha od scenáristy a režiséra Noaha Baumabacha.
Blázínek k pomilování
Již sedmý snímek newyorského tvůrce, jenž se scenáristicky se podílel i na několika snímcích Wese Andersona (Život pod vodou, Fantastický pan Lišák, a hrozně moc by chtěl být novým Woody Allenem, je v rámci amerických filmů rovněž výjimečně skromný. Točený na černobílý materiál, v několika jednoduchých interiérech a na ulicích, bez zvláštní výpravy a kostýmů, se scénářem, jehož děj směřuje od ničeho k ničemu, čímž kopíruje jednání hlavní postavy, neúspěšné tanečnice Frances, která v průběhu roku bydlí v různých bytech s různými lidmi…
Rozdíl tkví v tom, že u Baumbacha postavy neustále a pořád mluví o svých citech. Mají nekonečně času na to se rozebírat a reflektovat jakoukoli malichernost. Neexistuje myšlenka nebo postoj, které by si nechaly pro sebe. Jde o druh lidí, kteří přese všechen sebezpyt duše nemají nitro, ale jen vnějšek – jako by bez prodlevy nosili transparenty hlásající „jak se dnes cítím a co všechno si myslím“.
Frances má být neřízená střela, „blázínek k pomilování“, s nímž ale nejde chodit, protože v její povaze není nic stálého, čeho by se dalo chytit. Greta Gerwigová, která ji hraje a s Baumbachem napsala i scénář, je vskutku přírodní úkaz – samá ruka, samá noha, nekonečný gejzír energie a ustavičně se měnících nálad. Film ukazuje existující typ moderní mladé ženy bez závazků, která neví, co se sebou, přestože má vystudovanou vysokou školu, vysokou sociální inteligenci i slušné finanční zázemí u rodičů, k nimž se může občas uklidnit.
Film neodhaluje, v čem spočívá Francesin problém; vlastně ho ani jako problém neprezentuje. Jde o zprávu o dnešní generaci „twentysomething“, která je v určitém ohledu nesmírně dospělá (nebo přinejmenším uvědomělá díky studiu humanitních předmětů a uměleckých oborů), ale zároveň nezodpovědná a ztracená. Frances zdánlivě hrozí, že finančně neutáhne svůj svobodomyslný život, ale jak ji upozorní jeden z jejích kamarádů: pokud by ona měla být chudá, jde o urážku skutečné chudoby.
V tu chvíli se festivalový návštěvník v duchu vrátí ke všem obrazům zmaru, mizérie a krize, které vidí v jiných filmech, a má důvod postavy Baumbachova dílka nenávidět. Zatímco ti skutečně chudí v něm vyvolávají pocity viny za to, jak se má dobře, Frances a spol. ho štvou tím, jak si své výhody ani neuvědomují a skuhrají kvůli ničemu. Jistě, uvědomují si vlastně trochu, že skuhrají zbytečně - ale i tak to zase, znovu a opět musejí říct. Nic si nenechají pro sebe; myslí si, že svou otevřeností a žvaněním prolamují bariéry a jsou roztomilí.
Komplexní sen
Vzhledem k tomu, že za 86 minut nelze pojmout postavy celistvě, ale vlastně jen naznačit jejich tápání i užívání si přítomných chvil, nedá se ani s nimi navázat silný kontakt. To se daří třeba duchem velmi spřízněnému seriálu Girls (mj. i zde hraje okouzlující flákač Adam Driver), který má šanci rozvíjet jejich osudy mnohem celistvěji a návazněji. „Střihy“ ve Francesině životě jsou někdy tak rychlé, že působí spíš jako někdo, kdo by si zasloužil péči doktorů.
Bylo by na debatu, jestli jsou snímky typu Frances Ha odvážné, protože si dovolí nemít pevnou vyprávěcí strukturu a předvídatelné postavy s nějakým cílem - nebo jestli jde o natolik „free filmečky“, které předem počítají s tím, že u nich budou spokojení generačně spříznění diváci a ti, kteří jsou ještě o něco mladší, ale už se hrozně těší, až budou na vysoké, případně budou mít po ní. Vedle mě sedící dívky každopádně byly Frances okouzleny a tipuju, že výše uvedeného Sběrače železa by nevydýchaly.
Když se nicméně pokoušíte najít bod, z něhož jde oba filmy odmítnout jako extrémy, máte před sebou těžký výběr, který typ postav si zaslouží větší empatii či antipatii. Konfrontací různých pohledů se dá nejen občerstvovat a obohacovat, ale také si uvědomovat, že každý přístup má nějakou fundamentální slabinu. Sen o komplexním, úplném, všem námitkám vzdorujícím díle se ve festivalovém frmolu rozplývá – přestože ustavičně narážíte na někoho, kdo vám bude tvrdit, že teď konečně našel to pravé, co překonává vše ostatní a nic tomu nechybí.
Předchozí příspěvky:
Jak natočit silný příběh bez moralit a ilustrací
Čína jako odpudivá země, v níž si nelze zachovat zdravý rozum
Divous Žižek srovnává Titanic a pražské jaro
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
