Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Filmové vývary

Čína jako odpudivá země, v níž si nelze zachovat zdravý rozum

Blog z festivalu: Jak propojit civilnost s operou

Dotek hříchu • Autor: MFF KV
Dotek hříchu • Autor: MFF KV

43letý čínský režisér Ťia Čang Kche získal za svůj třináctý počin Dotek hříchu v Cannes cenu za scénář. Nelze to pokládat za nic jiného než kolektivní zatmění mysli. Čtyři příběhy ze současné Číny spojené pouze tématem „tak dlouho se na mě tlačí, až to nevydržím“, vynikají velmi pečlivým popisným realismem prostředí. Autor ale podle mě tentokrát propojil nepropojitelné: civilnost s operou. 

Pokud chcete získat představu, jakým způsobem se dnes v Číně mísí tamní verze komunismu s tamní verzí kapitalismu, Dotek hříchu vás zavede na venkov i do města, mezi starší i mladší generaci, ukáže vám životní zoufalství i vykořisťování z mužského i ženského pohledu. Vynikající kamera (k tomu i ucházející a překvapivé digitální efekty), typový výběr herců i neherců, pocit nezměrnosti prostoru, kde se člověk může ve světě snadno ztratit a nikdo ho nebude hledat a nikomu nebude chybět. Jako poznávací neturistický prospekt má film svou hodnotu.

Co se tváří jako sociální mikrodramata (muž se marně snaží dokázat zkorumpovanost svého šéfa; nájemný vrah se chce rozvést s manželkou; žena chce konečně přimět ženáče k rozvodu, mladík bezcílně střídá povolání a marně hledá lásku), však vždy vrcholí brutálním násilím, kdy postavy zatlačené do kouta začnou hromadně vraždit. Jakýmsi klíčem k tomu má být symbolicky i sledování čínské opery, kde jsou podobné výbuchy patetického násilí běžné, a pouze postavy filmu nejsou dost heroické. 

Film MOŽNÁ ukazuje, že již nelze být hrdinou, ale zůstanete vždy jen zoufalcem. Čína se tu jeví jako odpudivá země, v níž si nelze zachovat zdravý rozum a řešit věci konstruktivně. Bohužel nejde odečíst, nakolik autor myslí své dílo naturalisticky a nakolik symbolicky, či dokonce vážně nebo s nadsázkou. 

Když si postava v první „povídce“ bere brokovnici a zabalí ji do ručníku s obrázkem rozzuřeného tygra, přičemž se ve zvukové stopě ozve i tygří řev, člověka to znejistí. S každou další povídkou je pak ona úroveň humoru méně zřetelná a mnoho scén působí, jako by jejich směšnost nebyla záměrná. Je jistě individuální, kdy komu dojde trpělivost a přestane se do postav vciťovat, jisté ale je, že do konce to nevydrží nikdo. Finále se dá sledovat jen s jistou dávkou pobavení nebo otrávenosti, ovšem nikdo už si nemyslí, že se dívá na životné figury. 

Řemeslně je film na výši, nicméně vypravěčsky působí jako naivní prvotina umíněného člověka, který chce publikum ohromovat obrazy nesnesitelného utrpení, které údajně nemají jiné řešení. Pokud by měl film tři segmenty nebo pět, bylo by to téměř jedno; režisérovi stačí, že poslední příběh vyřeší tak, že hrdina sáhne na život sám sobě. Dotek hříchu zosobňuje autorův úpadek a především dokládá, jak se styl režisérů této generace čínských filmařů, jenž je pořád vázán na prvky magického realismu, vyčerpal.

Předchozí příspěvky:

Divous Žižek srovnává Titanic a pražské jaro

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].