Jak natočit silný příběh bez moralit a ilustrací

Asi těžko najít dva odlišnější filmy, než se mi letos podařilo vidět krátce za sebou. Ten druhý působil jako probuzení ze zlého snu a jakási rehabilitace mé víry v asijské filmaře.

Včera popisovaný čínský Dotyk hříchu se sice dá interpretovat různě, například jako metafora pro to, že zlo prostupující celou společností pochází vždy z jednoho kořene, v tomto případě nezájmu či nevšímavosti. Manželka nájemného vraha nevidí, co její muž dělá, když je pořád pryč, a může se toho jen obávat, ale nic s tím neudělá. Problém celého snímku ale tkví v přepjatosti a neujasněnosti, jako moc chce být vážný a nakolik máme brát jeho postavy modelově, nebo opravdově. I při vědomí, že je to obžaloba stávajícího čínského režimu, vyznívá přece jen poněkud hystericky.

Japonský film Jaký otec, takový syn je naopak veškeré přepjatosti zbavený. Navenek vyhlíží klidně, ale zároveň z něj dovedeme vycítit, jakými dilematy jeho postavy procházejí. Nemám rád klišé, že u filmů jsou nejdůležitější „silné příběhy“. Jednak silných témat není mnoho (čili bychom se za chvíli mohli cítit přesyceni) a jednak se dají přehánět do nepřípadného patosu. Mnoho filmů je vynikajících, i když o ničem zásadním nebo překvapivém nevyprávějí, ale mají intenzivní atmosféru, nebo se taky můžou zakládat na určité hře nebo konceptu, který nás stimuluje spíš intelektuálně.

Jaký otec, takový syn nicméně je vzácný příklad filmu, který vskutku má silný příběh - a umí ho podat. 51letý režisér Hirokazu Koreeda zde vyhmátl téměř dokonale univerzální téma, které překonává kulturní, civilizační i věkové rozdíly. Vypráví o tom, co se stane, když se dvě rodiny po šesti letech dozvědí, že jejich děti byly vyměněny v porodnici.

Koreeda rozehrává snad všechny možné otázky a dilemata, která stojí před rodiči. Jak se náhle chovat k cizímu dítěti, které ale už dlouho vychovávají? Vyměnit jednoho chlapce za druhého? Střídat péči? Říct to oběma, nebo jim zatajit pravdu? Sblížit se s rodinou vlastního dítěte? Komu naslouchat jako nejvhodnějšímu rádci – lékařům z nemocnice, právníkům, svým partnerům, (pra)rodičům? Potlačit v sobě smutek, nebo naopak projevit naplno emoce ze ztráty tolika let, zklamání ze „zbytečné citové investice“ a touhy po svém dítěti; jak k němu najít novou cestu a jak vysvětlit tomu nevlastnímu, co se děje?

Film se zabývá tak základními věcmi, že i jemu hrozí upadnout do modelovosti. Téměř vypadá jako jeden z vykalkulovaných projektů typu Soukromých pastí a Nevinných lží, kde se spíše naplňuje zadání, než myslí na umělecký účinek. Koreeda má však možná štěstí v tom, že japonská společnost stojí na potlačování citů a velkém důrazu na osobní čest. 

Proto se také hrdinové filmu nedopouštějí příliš radikálních kroků a neujede jim z pusy hned tak něco, čeho by museli litovat. Z filmu je tpatrné, že autor postavám fandí a nechce na nich předvádět žádné poselství, jak je dnešní společnost zkažená, odcizená a vyprázdněná. Ve snímku se neobjeví nic, co by naschvál vyostřovalo situaci. O to více se soustředí na věcné řešení problémů, které přitom nesou velkou emocionální zátěž.

Jistě že pro potřebu dynamiky příběhu se od sebe ústřední dvě rodiny musí dost lišit. Jedna je bohatá, lehce snobsky nafrněný otec je zaměřený na kariéru a od „svého“ jedináčka“ vyžaduje disciplínu. Druhá je výrazně chudší, lehce starší otec je trochu ňouma, buran a vyžírka, ale svým početným ratolestem se věnuje se spontánní láskou. Z jejich konfrontace se však nekřeše velké třídní jiskření, vše se vztahuje jen k výchově dětí.

Styl filmu je minimalistický, ale nepůsobí „televizně“. Nejde o konverzačku a s dětmi se nenakládá jako s loutkami. Jejich zapojení do děje dokazuje výjimečný autorův cit k tomu, co několikaleté děti dovedou předvést na plátně, abychom ani na chvíli neměli pocit, že jsou k něčemu tlačeny. (Stačí si jen vzpomenout na jeden z předchozích autorových filmů, Nobody knows o dětech, které po odchodu matky žijí dlouhé měsíce samy.)

Jaký otec, takový syn patří mezi zcela výjimečné filmy, jimž se daří obhájit tradiční rodinné hodnoty bez zbytečného moralizování. Publikum drží až do posledních minut v napětí, jak vše dopadne, vyvolává přirozené lehké dojetí a nutí přemýšlet, jak bychom se v podobné situaci zachovali my sami.

Opět – toto všechno vypadá jako hrozné klišé. Ale jako klišé ho chápeme spíš proto, že existují desítky filmů, které se pokoušejí o silné příběhy, dojetí a kladení základních otázek, jenže nakonec jim to nevychází a stávají se z nich spíše ilustrace k brožurkám z rodičovských poraden. Koreedův snímek je svou nekřiklavostí a zároveň suverénností dalece překračuje.

Předchozí příspěvky:

Čína jako odpudivá země, v níž si nelze zachovat zdravý rozum

Divous Žižek srovnává Titanic a pražské jaro