Politici chtějí, aby se soudci lépe vzdělávali. Ohrožují tím jejich nezávislost?

Lex Anička. Zákon, jehož název nese jméno mladé ženy, kterou měl několik let znásilňovat nevlastní otec, aby poté odešel od soudu s podmínkou (případ momentálně řeší Ústavní soud). Tato skutečnost na začátku letošního roku vyvolala protesty za práva obětí sexuálně motivovaných trestných činů a politici slibovali, že přijdou s řešením. Lex Anička, na kterém se podílelo ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s poslanci z koalice i opozice, právě reaguje na požadavek aktivistů, neziskových organizací, ale i některých členů justice. Cílem právního návrhu je zlepšení průběžného vzdělávání soudců a soudkyň. 

I když dnes mají soudci povinnost se vzdělávat (ale to, jestli a jak důsledně tak činí, se nekontroluje), nejsou stanovené žádné konkrétní požadavky a za nedodržení nehrozí žádný postih. Každý soudce by měl povinnost stanovit si individuální vzdělávací plán, který by si musel vypracovat a naplňovat (oblasti, ve kterých se soudci budou vzdělávat, mohou být různé a nemusí se nutně týkat zacházení se zvlášť zranitelnými oběťmi).

„Problémem dneška je, že ne všichni se školení účastní. Cílem návrhu je přimět i ty soudce, kteří se třeba takových seminářů neúčastní, aby se jich účastnili,“ vysvětluje politický náměstek na spravedlnosti Karel Dvořák (STAN). Jeho tvrzení potvrzují i ohlasy z terénu:  Lidé, kteří školí soudce a soudkyně na Justiční akademii (organizace zaštiťující vzdělávání soudců a jejich asistentů), už roky opakují, že školí už ty dávno zasvěcené a zorientované. Přísnější vymezení povinného vzdělávání soudců by mohlo začít platit v příštím roce. Zákon by dál mimo jiné zvýšil odškodnění obětem, které se neměnilo od roku 2013. 

Nepřekvapivě část soudců návrh pozitivně nevnímá. Například prezident Soudcovské unie ČR Libor Vávra upozorňuje, že roli hrají peníze. Podle něj Justiční akademie už dnes nemá dostatek finančních prostředků na zajištění všech potřebných školení. Nicméně najdou se i radikálnější reakce. Server Česká justice zveřejnil komentář soudce Štěpána Klapky, podle nějž se jedná o „pokus o zglajchšaltování justice“.

Autor článku naráží na nález Ústavního soudu z roku 2002, podle kterého novela zákona o soudech a soudcích zavádějící povinné vzdělávání soudců byla protiústavní. Tehdy politiky navrhovaná povinnost vzdělávat se spočívala v pravidelném povinném přezkušování soudců Radou pro odbornou způsobilost soudců zřízenou ministerstvem spravedlnosti a povinné účasti soudců na odborném vzdělávání v Justiční akademii. Pokud by rada podle novely zjistila neodbornou způsobilost soudce, hrozil mu až zánik soudcovské funkce.

Podle článku na serveru České justice se opakuje scénář z roku 2002: „Základním problémem je vytvoření instrumentů způsobilých, byť i jen nepřímo, ovlivňovat nezávislé rozhodování soudců a tedy porušujících princip dělby moci a na něj navazující princip soudcovské nezávislosti,“ stojí v článku. Návrh přicházející z ministerstva spravedlnosti před dvaadvaceti lety vycházel z úplně jiného kontextu – šlo o jasný pokus ovládnout část neposlušné justice (i proto se tehdejší prezident Václav Havel obrátil na Ústavní soud). 

Fakt, že pravidla týkající se vzdělávání budou nově obsahovat určitý druh sankce, nelze považovat přímo za ohrožení nezávislosti justice. Soudce sice může čelit kárnému řízení, protože nevytvořením vzdělávacího plánu či jeho plnění jednoduše porušuje povinnost danou zákonem, ale právě v tu chvíli jeho chování posuzuje nezávislý soud v podobě kárného senátu na Nejvyšším správním soudu. Rozhodně tak nelze tvrdit, že se zde opakuje argument, který proti povinnému vzdělávání soudců zazníval v roce 2002, tedy že jde automaticky o posílení pozice exekutivy nad justicí, a tím o zbavení její nezávislosti.

Soudní moc a její nezávislost by měla být základním principem, který ochraňujeme, ale neznamená to, že soudci a soudkyně mají být nedotknutelní a že nenesou odpovědnost za to, jak se k některým trestným činům v České republice přistupuje. Povinné vzdělávání justice samozřejmě nevyřeší všechny její problémy, ale zároveň nutí soudce čelit novým pohledům, před kterými se část z nich doposud úspěšně skrývala.