Pohřběte mě on-line

Kancelář Julia Mlčocha zdobí miniatury pohřebních vozů, rakve, urny a skleněná těžítka s šedavým proužkem uprostřed. „Tohle je jen model, klientům ale umíme zalít dovnitř popel jejich nebožtíka,“ usmívá se ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Naproti poněkud morbidní vitrínce se na zdi houpe kalendář s fotkami nahých žen a hned vedle leží stohy dokumentů. Když si mezi jejich vyřizováním najde pan Mlčoch chvilku na noviny, má poslední dobou chuť poslat těžítka rychlým pohybem proti zdi. „Vůbec nechápu, kde se bere ta paranoia,“ kroutí hlavou nad zprávami, podle nichž Češi rezignovali na péči o své zemřelé příbuzné. „Žádných dramatických změn jsem si nevšiml,“ říká bělovlasý muž s dvacetiletou praxí v oboru. Češi prý zájem o zesnulé neztratili. Přesnější by bylo tvrdit, že pátrají po nových cestách, jak se se smrtí vyrovnat.

Neosobní a drahé

Mediální obraz trendů v tuzemském pohřbívání vypadá docela temně. Podle něj si Češi v krematoriích čím dál častěji nevyzvedávají urny, roste počet tzv. sociálních pohřbů, které jdou na účet radnic, a ve velkém se ruší hroby. Zkušenosti z terénu ale říkají, že počet uren, které si lidé nevyzvedávají, se – alespoň v Praze – za posledních deset let příliš nemění. „Pohybuje se stabilně okolo 10 až 20 procent. Pokud nemá zemřelý rodinu, nemá si urnu kdo vyzvednout,“ říká Julius Mlčoch. „O žádném velkém nárůstu počtu volných hrobů také nevím. V Praze jich je volná asi pětina, a to je také dlouhodobý stav,“ dodává.