Máma, táta, hlavně pes

Když se řekne výzkum, děti si většinou představí bílé pláště, laboratoř, injekce. Čtyři socioložky se teď ale snaží v menší obci kousek od Brna třeťákům vysvětlit, že také ony jsou vědkyně a že zkoumají je, děti. Žáci ať se sami rozhodnou a jestli se chtějí výzkumu zúčastnit, ať podepíší souhlas. Nemyslí se souhlas rodičů nebo ředitele školy, měl by to být skutečně podpis žáků 3. B. „Děti se diví, nejsou zvyklé, aby se jich dospělí ptali na to, jestli s něčím souhlasí,“ říká Lenka Slepičková, jedna ze socioložek z brněnské Masarykovy univerzity, které takhle před děti předstupují.

Není to jen brněnský vynález, výzkumníci z okruhu takzvané nové sociologie dětství se na souhlas svých malých respondentů zkrátka ptají. Vycházejí z toho, že děti mají své postoje, názory, své vlastní vědění, zájmy ve společnosti. „Dívat se na děti jako na lidi,“ zní jedna z premis téhle nové sociologické školy. A také: neptat se „na děti“, ale skutečně „dětí“.

Není to úplně jednoduché, protože je potřeba odclonit dospělé „gatekeepery“, tedy rodiče, vychovatele, učitele, všechny, kdo mají pocit, že oni přece vědí, co chce dítě říct. Paní učitelky mají trochu problém nenapovídat dětem, co mají výzkumníkům říkat. Také informovaný souhlas se jim jeví jako trochu směšná procedura. „Když to máte podepsané od rodičů, nemusíte se už ptát, jste z obliga,“ upozorňují prý brněnské socioložky.

Není to ale chyba učitelů. Vězí prostě ve své epoše. „V celé moderní době byly děti vnímány jako objekt – výchovy a výcviku, medicínské péče,“ vysvětluje sociolog Igor Nosál, jeden z těch, kdo nový přístup uvedli před několika lety do české vědy. Od té doby se již ukázalo leccos zajímavého.

Celý článek čtěte v prvním lednovém čísle 1/12.