Hry XXX. olympiády

Díky atletice víme, že člověk dokáže roztodivné kousky. Například umí jen díky síle svých nohou přeskočit překážku, která je o dost vyšší než on sám. Nebo hodit předmět těžký jako kolo od osobního auta na vzdálenost delší než 20 metrů. Nebo se dostat z Prahy do Benešova po vlastních nohou za něco málo přes dvě hodiny. Už teď máme co do činění se skvělými výkony, ale pořád to není dost: neustálé vylepšování světových rekordů ukazuje, že cesta až na samou hranici lidských možností bude ještě dlouhá.

Jedna disciplína se tam pravděpodobně dostala už dnes. Ve sprintu na 100 metrů se žádný radikální pokrok v blízké budoucnosti očekávat nedá a odborníci se přou, jestli by ho náš organismus vůbec snesl. Přesto je jasné, že se o prolomení rekordu budou snažit další a další generace sprinterů. Včetně těch, které tento týden čeká olympiáda v Londýně.

41 dlouhých kroků

Závod o nejrychlejšího muže či ženu planety přitahuje miliony diváků. Velké atletické akce stovku nasazují v nejatraktivnějších vysílacích časech a ze sprinterů rekordmanů se tak stávají globální celebrity: majitel devíti zlatých z olympijských her, Američan Carl Lewis (51), si díky své popularitě po skončení sportovní kariéry dokonce zahrál v několika filmech. Se slávou samozřejmě přicházejí peníze. Vítězové si na smlouvách s výrobci sportovní obuvi, energetických nápojů, kreditních karet, mobilů či luxusních hodinek mohou na důchod předčasně vydělat už ve 20 letech. Aktuální světový rekordman z Jamajky Usain Bolt (25) na nich podle časopisu Forbes jen loni získal více než 20 milionů dolarů.

Sprint přitom těm nejlepším trvá jen kolem deseti vteřin, takže ho nepozorný divák může propásnout, když se na stadionu jen shýbne pro kelímek s pivem nebo si od televize odskočí pro plechovku buráků. Nehraje v něm žádnou roli taktizování a o vítězi bývá předem rozhodnuto. Nikdo zde nemá šanci překonat sám sebe: aktuální favorit je obvykle jen jeden a čeká se vlastně jen na to, jestli udělá nějakou fatální chybu, která jej připraví o vítězství.

Sprint je vlastně z laického pohledu poněkud bizarní záležitost, v níž se daří jen pár vyvoleným jedincům. Těch deset vteřin pod reflektory je ovšem vrcholem práce stovek lidí, jež v televizi nikdy neuvidíme.

Pohyb mety, kterou společně s atlety posouvají dopředu, se zdálky jeví až zoufale pomalý. Je tomu tak ovšem proto, že už výchozí bod představuje nadlidský výkon. První oficiální světový rekord na stovce padl přesně před 100 lety. Na stockholmské olympiádě ho vytvořil Američan Donald Lippincott (1893–1963) časem 10,6. Číslo je to ovšem relativní: o vítězi startujícím z jamek vydlabaných speciální lopatičkou ve škvárovém povrchu tratě rozhodoval provázek natažený v cíli a čas se měřil ručně stopkami. Jamky posléze nahradily startovací bloky, škváru tartan, stopky neomylná elektronika. Magická hranice deseti sekund odolávala 56 let – jako první ji prolomil Američan Jim Hines (65) v roce 1968 na olympiádě v Mexiku. V následujících desetiletích sprint žádnou další zásadní modernizací neprošel. Přesto se rekord dál zlepšoval.

Před třemi lety se na světovém šampionátu v Berlíně Jamajčan Usain Bolt dostal až na hodnotu 9,58 sekundy. To znamená průměrnou rychlost 10,44 metru za sekundu neboli 37,58 kilometru v hodině. To je dost velký kvapík i na kole. Bolt na svůj historický běh potřeboval jen 41 kroků o průměrné délce 244 centimetrů. To znamená, že během pouhé jedné sekundy dokáže udělat více než čtyři šíleně dlouhé kroky. Jak je něco takového vůbec možné?