Drsné divadlo Tour de France

Nad strmými zasněženými skalisky burácejí motory trojice vrtulníků. Za železnými zábranami lemujícími krajnici klikaté silničky se tlačí tisíce lidí. Další stovky se pokoušejí usadit na asfaltu před bariérou, policisté je ale rychle vytlačují. V prudké zatáčce huláká skupinka opilých mladíků zahalených do norských křížů a z protějšího svahu na ně pokřikují podobně naladění chlapci od stanu s belgickou vlajkou. Obě skupinky sklízejí ovace – jejich výkon všem zkracuje finále mnohahodinového čekání. Je čtvrtek, polovina července a kroužící vrtulníky stovkám tisíc lidí rozesetých na stráních pod francouzským lyžařským střediskem L’Alpe-d’Huez právě naznačují, že ti, na něž se čeká, už začali šplhat do kopce.

Kopec je v tomto případě slabé slovo: vražedným čtrnáctikilometrovým stoupáním s převýšením 1000 metrů vrcholí jedna z rozhodujících horských etap jubilejního 100. ročníku Tour de France, nejslavnějšího cyklistického závodu všech dob. A závodníci tento trhák jedou dnes už podruhé.

Část diváků táboří s rodinami na místě už několik dní. Mladší ročníky lemují obytná auta vypitými lahvemi, rodiče krájejí dětem na kempinkových stolcích sýry ke svačině, u nejlépe vybavených karavanů běží generátory napájející zvukové aparatury. Tisíce diváků vyšlapaly brzy ráno strmé serpentiny na vlastních kolech a těší se, jak jejich výkon obstojí ve srovnání s výsledkem štíhlých pestrobarevných hrdinů v pelotonu.

Konečně, krátce před pátou hodinou odpoledne začne z údolí do poslední zatáčky před cílovým stupáním doléhat ohlušující řev. Patří francouzskému jezdci Christophu Riblonovi, který šplhá do prudkého kopce společně s jedním ze soupeřů. Publikum je nadšené, protože letos ještě nikdo z krajanů nevyhrál. Nad tratí se ale řeší spíše souboj jezdců, kteří bojují o celkové vítězství. „Froome je monstrum. Nikdo o něm nic neslyšel a najednou všechno vyhrává,“ zlobí se na favorita letošní Tour u trati mladý amatérský cyklista z Německa. „Mám radši Contadora a hlavně Kreuzigera. Ten byl vynikající už jako junior. To má aspoň logiku.“

Než stačí dokončit myšlenku, přijíždějí si pro frenetické ovace další závodníci. A čas jako by najednou nabral zběsilé tempo. Během dvaceti minut projede hradbou nadšených fanoušků celé roztroušené závodní pole a je po všem. Lidé přeskakují zábrany a ženou se pěšky, na kolech i v autech do údolí. Čeká je několik hodin popojíždění v koloně, která ucpává sevřené alpské údolí.

Poněkud bizarní divadlo, které se v mnoha obměnách opakuje každý rok začátkem prázdnin, vzbuzuje u spousty lidí pobavenou otázku: Jaký může mít tohle smysl? Jak to, že tenhle závod táhne po dobu tří týdnů stovky tisíc lidí v autech napříč Evropou a další dvě miliardy umí na stejnou dobu přikovat čtyři hodiny denně do křesel?