Dobré úmysly nestačí

Unni Karunakara v těchto dnech nejspíše jezdí na kole po Indii. Po osmnácti letech práce v Lékařích bez hranic, kde začínal na klinice ve venkovské Etiopii a končil v pozici prezidenta prestižní organizace, se devětačtyřicetiletý lékař koncem uplynulého roku vrátil do rodné země. „Potřebujeme hlubší zapojení, než jsou pouze příspěvky na humanitární konta v okamžiku velké katastrofy nebo v době Vánoc,“ říká v rozhovoru, který proběhl během jeho návštěvy Prahy.

Pracujete v Sýrii, kde probíhá nejhorší válka současnosti. Jak tam vypadá vaše práce?

Už dva roky žádáme syrskou vládu, aby nám dovolila pomáhat, jsme ale neustále odmítáni. Nečekali jsme tedy na oficiální povolení a pronikli do oblastí ovládaných rebely. V severní Sýrii provozujeme šest nemocnic a dvě zdravotnická zařízení, spolupracujeme s místními lékaři a dovezli jsme tam vlastní chirurgy. Na jihu Sýrie to nejde, fronta se tam příliš často mění. Máme však spojení se sítěmi syrských lékařů, které zásobujeme léky a v minulosti jsme je v Jordánsku školili, třeba v tom, jak zvládat velký přiliv raněných. Nemůžeme tedy své lékaře posílat do nejpostiženějších oblastí a tam, kde pracují, je bezpečnostní situace velmi špatná.

Mohl byste to blíže srovnat s krizovými oblastmi jinde na světě?
Tam třeba léčíme v nemocnicích, jakkoli jednoduchých, a chodíme do vesnic za pacienty. V Sýrii se nemůžeme pohybovat po zemi, pacienti se musí dostat k nám, což je dost nebezpečné. Lidé se o nás dozvídají od místních autorit a přes různé drby. Pracujeme ve sklepech větších domů nebo třeba v jeskyni. Nemůžeme přitom dělat reklamu na naše zařízení, protože kliniky bývají terčem útoků.

Vláda nedodržuje Ženevskou konvenci?
Před deseti patnácti lety byly nemocnice ve válkách chráněny. Ženevská konvence zaručovala ochranu a bojující skupiny to respektovaly. Ale taková pravidla v syrské válce neplatí a neuznává je žádná strana.