Není jen maturita, ale i závěrečné zkoušky. Na učiliště jsme znovu zapomněli

Odstartovala mediální diskuse o podobě letošních maturit. Máme šanci je zachovat ve stávající podobě? Máme zrušit ústní zkoušku, nebo raději písemky? Asi se o takových věcech bavit máme, ale drobná otázka: Kdy jste slyšeli podobnou debatu o podobě závěrečných učňovských zkoušek?

Tak jako stát organizuje maturity, dělá cosi podobného i na učilištích a středních odborných školách. Takže ve chvíli, kdy řešíme, nakolik budou distančním rokem postiženi budoucí maturanti, bylo by na místě, abychom stejnou pozornost věnovali i nematurantům. Ministr či šéf školní inspekce je občas zmíní, ale veřejnost je přehlíží jak širou pláň. Přitom na nematuritní studium chodí třetina středoškolské populace.

Je to ilustrativní příklad společenského pokrytectví. Řeči o tom, že maturantů je moc, řemeslníků málo a mladí se mají živit rukama, se staly běžnou součástí pohoršených hovorů v tramvaji i u piva. Ale ve chvíli, kdy nastane krize, jako by tahle část žákovské populace přestala existovat. Zajímají nás přijímačky: dostane se naše dítě na gympl? Zajímají nás maturity: nebudou letošní maturanti méně vzdělaní než ti loňští?

Řeší ale někdo, jak se lze distančně naučit výměnu umyvadla nebo vyzdění příčky? Přinejlepším jsme zaslechli o problémech průmyslovek, které nemohou realizovat praxe, ale to je maximálně pět procent jejich běžné výuky. Na tříletém učňáku jsou dílny a praxe polovina výuky. Týden ve škole, týden v dílně. A online se to naučit nedá.

Což v praxi znamená, že toto jaro podstoupí několik desítek tisíc žáků závěrečnou zkoušku, kde jejich učitelům nezbude než zavřít oči. Protože když někomu na tříletém oboru fakticky vypadne rok praktické výuky, někde se to projevit musí. Pokud nemá otce či matku z oboru a k tomu vlastní dílnu či melouch, prostě se ty věci nenaučil. Učitelé a mistři se ocitli v pasti.

Když sleví, hrozí reálné nebezpečí – třeba elektrikář, který sahá, kam nemá. Jenže vyhodit celý ročník od zkoušek je demotivující, dohánět výuku přes prázdniny právně problematické a na opakování ročníku nemají učiliště prostory a kapacity. Navíc není jasné, zda se situace nebude opakovat. Řešení nakonec dle zákonitosti zametaných schodů zůstane na firmách. Co se učni nenaučili ve škole, budou muset dohnat v praxi. Se všemi riziky, která ale ponesou zaměstnavatelé, nikoli stát.

Mohli jsme udělat něco pro to, aby učiliště nebyla vystavena nemilému dilematu? Vzhledem k turbulentnímu vývoji by to asi mnoho platné nebylo, ale přinejmenším by stálo za to je přibrat do debaty. Už jenom kvůli pocitu, že se na ně nezapomnělo. Když opakujeme, jak je důležité, aby se do školy vrátily děti v první a druhé třídě, deváťáci a maturanti, měli bychom jasně dodat, že stejnou prioritou je návrat žáků na učilištích do praxí ve všech ročnících.

Kromě jiného proto, že tady je epidemiologické riziko nízké. Jde o malé skupiny, obvykle mezi pěti deseti žáky – navíc ve velké dílně, na stavbě, v zahradě. Podle oboru. Pokud dovolíme dělníkům stavět dům, mechanikům opravovat auta, zemědělcům orat pole nebo kuchařkám vařit obědy, opravdu není důvod, proč by se toho nemohlo účastnit dva nebo pět učňů na praxi nebo v dílně na učňáku. Epidemiologické riziko se nezvýší a jim to umožní trávit čas něčím smysluplným. Mimochodem udržení denního rytmu a pracovních návyků je u téhle žákovské skupiny mimořádně důležité.

Je to úvaha tak prostá, že bychom mohli předpokládat, že na nějakém ministerském jednání už tohle téma probírají, ale veřejně zatím nikde nepadla. Na rozdíl od trablů prvňáků a maturantů. Nejpravděpodobnější zdůvodnění bohužel opravdu je, že náctiletí, kteří pracují rukama, ve skutečnosti tuto společnost zase tak moc nezajímají.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin