Covid u tabule: větší rozdíly mezi školami, digitální gramotnost i vědomí nejistoty

Pokud bychom rok 2020 shrnuli větou, že pandemie ve školství zvětšila rozdíly mezi žáky a učitelé prokázali mimořádnou schopnost vyrovnávat se s neustále měnící situací, nebude to daleko od pravdy. Na druhý pohled je to samozřejmě poněkud složitější - a začíná být zřejmé, že to podstatné a možná nevratné proběhne ve školách během roku, do něhož právě vstupujeme.

Chybí společná práce

První část problému můžeme pojmenovat škody a následky. V médiích nejčastěji zmiňovaná interpretace zní, že žáci z chudšího a nepodnětného prostředí se zhoršovali více než zbytek třídy. Je to pravda, ale ne celá. Především pro část dětské populace je situace opravdu vážná a nevystihuje ji slovo „zhoršovali“. Nepůjde o vysoké procento, ale pořád jde přinejmenším o tisíce žáků, kteří školu mentálně opustili na začátku března a v tuhle chvíli se zdá, že se do ní hned tak nevrátí. Jim fakticky hrozí až roční výpadek. Ať už se distanční výuky účastní, či neúčastní, mentálně nejsou přítomní.

A netýká se to jen „vyloučených“ rodin. Stejně tak může jít o rodiny, kde jsou rodiče vzhledem k situaci silně vytížení (zdravotníci a sociální služby), nebo naopak jejich profese prožívá silnou depresi (výběr je široký). Pro tyto rodiče se školní docházka a učení odsunuly někam dozadu v žebříčku priorit. Nezbývá jim kapacita, mají jiné starosti.

Ale stačí i to, když má rodina více dětí, menší byt, nemocné prarodiče nebo prostě jen jiné priority a dítě zůstane na učení samo. První na datech založené studie z Evropy konstatují, že ve srovnání výsledků stejně starých dětí dnes a před pandemií zhruba třetina vykazuje výrazný pokles znalostí, který podle všeho bude nevratný.

Možná ještě vážnější je fakt, že velmi podobný efekt lze zaznamenat u škol. Rozdíly mezi nimi jsou dlouhodobou bolestí zdejšího vzdělávání, ale teď nastal opravdu dramatický rozstřel a neprobíhá podle obvyklé mapy rozdělené na progresivní a zaostávající regiony. Ukázalo se, že rozhodující v reakci na pandemii nebyla ani tak míra digitální gramotnosti učitelů, ale ochota komunikovat a domlouvat se uvnitř sborovny.

Tam, kde jsou učitelé zvyklí kooperovat, nebo pochopili, že je to pro jejich další práci klíčové, nahodili řemen a fakticky jim jako pracovnímu týmu krize prospěla. Ale je opravdu podstatná část škol, kde nová situace posílila dojem dezorganizace a rozkladu. Kdy učitelé jsou ve třídách osamělí sólisté velmi různé úrovně, navíc bez dirigenta - a výsledek silně neladí.

A konečně stojí za to upozornit, že distanční výuku do jisté míry nevědomky hodnotíme podle toho, nakolik se jejím prostřednictvím daří k žákům a žákyním dopravit znalosti. Ostatně i evropská data vypovídají především o výsledcích testů. Jenže současné vzdělávací programy jsou z velké části postavené na kompetencích – spolupráci ve skupině, dělení rolí, schopnosti někoho vést či klást otázky. A ty se distančně dají rozvíjet jen omezeně nebo vůbec. Nekonají se žádná sportovní ani přírodovědná soustředění, řemeslná praktika, sociální praxe, divadelní představení, koncerty a jejich nacvičování, což jsou pedagogicky mimořádně důležité situace.

To je pro progresivnější školy klíčová část výuky.  Učitelé (často na středních školách) konstatují, že znalosti jsou menší problém, ale v tom zbytku jsou bezradní a silně demotivovaní, protože hmatatelně vnímají, jak právě společná práce jejich žákům chybí. A o tom, jak tato situace drasticky dolehla na učiliště, kde pobyt v dílně tvoří minimálně polovinu vyučovacího času, se nemluví skoro vůbec. Přitom tady jsou škody opravdu dramatické.

Lekce pro celý národ

Pokud jde naopak o příležitosti a šance, začněme jednou nevyužitou. Na jaře se mohlo zdát, že škola se rodičům nahrnula do kuchyně a začnou se o ni více a kritičtěji zajímat. To se ale nestalo. Rodiče buď mají jiné starosti, nebo na tenhle problém nezaostřili. Paradoxně o tom, co má a nemá smysl učit, ale začali mnohem více přemýšlet učitelé a ředitelé. Přirovnání distanční výuky ke stěhování, kdy přijede menší auto, než jste čekali, a vy se z hodiny na hodinu musíte rozhodnout, co opravdu nutně potřebujete a co je zbytné, je metafora často opakovaná, ale mimořádně výstižná. V tomto směru pandemická distanční výuka rozhodně pomohla a praxe předběhla úpravu školních vzdělávacích programů, jež se přes všechnu snahu o redukci bezvýsledně táhne léta.

Podobně razantní revoluci způsobil minulý rok v digitální gramotnosti učitelek, učitelů, ale i rodičů a žáků. I tohle jsou pozitivní změny a nejspíš nevratné. A táhnou se od prvního stupně po vysokoškolské přednášky. Z týdne na týden se desetitisíce učitelů naučily zacházet s konferenčními platformami, zadávají úkoly přes mobilní aplikace, mají konferenční skupiny, kde si sborovna sděluje novinky, vytvářejí pravidla etického chování při distanční výuce, desítky z nich natáčejí vzdělávací videa a učí kolegy elektronicky administrovat testy a vytvářet vzdělávací prostředí (podívejte se do letošní galerie vzdělávacích projektů ceny za inovace Eduína). Když si představíme, jak dlouho a nákladně by tohle probíhalo formou kurzů a školení…

Tady je pozitivní efekt nezpochybnitelný, další věci jsou už komplikovanější. Rozhodně nás čeká jiná podoba přijímaček na střední školy. Ministerstvo vzhledem ke složité situaci základních škol ustoupilo od jednotných testů závazných pro všechny. To je změna pozitivní, ale její vliv by se projevil až dlouhodobě, pokud bychom tento trend zachovali a základní školy by mohly učit to, co považují za užitečné, a ne to, co je v testech. Kdyby se tak stalo, byl by to další pozitivní důsledek pandemie.

Maturity se také promění, budou více v pravomoci škol, například písemné práce už nebude kontrolovat Cermat, tomu zůstane jen zadávání a vyhodnocování maturitních testů. O tom ministerstvo rozhodlo bez ohledu na pandemickou situaci, takže ve výsledku bude dosti složité v maturitních datech rozlišit, co je vliv organizačních změn a co ovlivnil fakt, že maturantům vypadlo přinejmenším několik měsíců školní přípravy. Ale zajímavé to bude.

Stejně nesporné je, že nás čeká upevnění hybridní výuky. Vzhledem k nepředvídatelnosti vývoje budou školy muset být neustále připraveny přepínat mezi offline a online režimem. I za běžných poměrů se část výuky zvláště na některých středních školách bude odehrávat distančně ve jménu vyšší efektivity. Už po zkušenosti roku 2020 je jasné, že velká část přednášek na vysokých školách fyzickou přítomnost studentů nevyžaduje. A pokud vyučující považuje za důležité, aby před ním posluchači seděli v lavici, musí nabídnout takovou podobu výuky, kdy student uzná, že jeho přítomnost je nutná. Také pozitivní efekt.

Další důsledek je méně nápadný. Vzhledem k tomu, že se vládě podařilo udržet tempo růstu učitelských platů v situaci, kdy ostatní příjmy budou spíše stagnovat, dojde rychleji k vyrovnání a konkurenceschopnosti učitelství jako profese. Pokud se na jaře podaří prosadit novelu, která umožní, aby do škol přicházeli učit zájemci z praxe (podrobněji ZDE), mohlo by to významně ovlivnit schopnost učitelských sborů posoudit, jaké znalosti a dovednosti oceňuje svět zaměstnavatelů a které klidně oželí; tedy co ve skutečnosti rozhoduje o životním úspěchu žáka opouštějícího školu.

Pořád ale platí, že ty problematické i ty pozitivní důsledky se naplno projeví nejdříve během roku 2022. Důvod je jednoduchý. Během jarní části pandemie vládlo přesvědčení, že jde jen o zaškobrtnutí ve světě, který máme plně pod kontrolou, a není třeba na našich zvyklostech zase tak moc měnit. Podzimní a zimní fáze ukázaly, jak jsou tyhle jistoty vratké.

Svět okolo se začíná měnit radikálně a mnohdy nevratně. Je dost obtížné to nevnímat a nebrat vážně. Učitelé už přijímají jako fakt, že jejich profese se zásadně proměnila. I v případě, že uspěje vakcinace, znamená to, že minimálně půl roku budeme žít ve světě nejistoty a neustálých změn. Ale i pak v nás zůstane jasné vědomí toho, že styl života, na který jsme si zvykli, není samozřejmý. Už to je významná celonárodní vzdělávací lekce.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin