V čem mají pravdu kritici inkluze

Zavolala mi jedna paní učitelka z menšího města. Chtěla vědět, jestli  je někde ve školských předpisech uvedeno, kolik dětí s nějakým postižením může být v běžné školní třídě. Učí na prvním stupni, má ve třídě skoro třicet žáků, už několik let pracuje s dívkou s vadou zraku.

Postupně ale přibývalo dětí, které mají další speciální vzdělávací potřeby, což přeloženo znamená poruchy chování a učení.  Začalo to prý být nezvladatelné. Žádala o rozdělení třídy, ale vedení školy řeklo, že na podobná opatření nemá peníze. A tak paní učitelka, jež jinak integraci dětí s problémem do běžných tříd jednoznačně podporuje, skončila po dvou letech snažení v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A do té školy už se nejspíš nevrátí.

Mediální reakce  na prezidentův výrok podporující segregaci ve školách byla jednoznačně odmítavá. Mohl vzniknout dojem, že inluzi – cestu ke společné škole, kam bude chodit dejme tomu 95 procent populačního ročníku – podporují všichni bez výjimky.  Ale stačí se podívat do libovolné diskuse pod těmito texty. Ve stovkách a stovkách příspěvků se opakuje stále totéž: Cikáni do normální školy nepatří, hloupí zdržují chytré, nevychovaní mají být odděleni, postižení nemají strašit zdravé, pokud zrušíme praktické a speciální školy, všechna ta svoloč se nahrne do normálních základek  a jejich úroveň se ještě zhorší.

Pokud nicméně odfiltrujete výroky na hranici trestního práva, zůstává racionální jádro. I učitelé se obávají, že pokud by část dětí, které dnes směřují do praktických a speciálních škol škol, dorazila do jejich třídy, situaci nezvládnou. Neexistuje prakticky žádná podpora učitelské profese, nemáme kariérní řád, který by odměňoval kvalifikovanější a motivovanější učitele.

Nemáme způsob financování, který by na děti se speciálním potřebami v běžné škole pamatoval, nemáme učitelské mentory, kteří by uměli  radit ve složitých výchovných a vzdělávacích situacích, nemáme speciální pedagogy a mediátory, kteří by zvládali komunikaci s hraničními žáky a občas problematickými rodiči.

Sehnat peníze na asistenta pro dítě s postižením je opravdové martyrium. Peníze, které na něj nakonec škola dostane, jsou ostudné; navíc z roku na rok nejisté a kraj od kraje jiné. Pokud jde o asistenty pedagoga , tedy o druhého pedagoga ve třídě, který se stará o děti se speciálními vzdělávacími potřebami, tam jsou oficiální možnosti ještě horší. Ředitelé si musí na takové lidi sehnat peníze mimo systém, přes nadace a neziskové organizace.

Program, který nabízel aktivním školám alespoň malé peníze, ministerstvo letos zrušilo. Podobný problém je se stavebními úpravami, které si integrace dítěte s nějakým problémem vyžádá. Opět stejné je to se specializovanými pomůckami.

Lze se za takové situace učitelům divit, že  jsou k řečem o inkluzi a společné škole rezervovaní?  I ti, kteří se snaží, neustále narážejí.  V tuto chvíli chodí v Česku do běžných škol přes polovinu dětí s nějakým postižením. To je vzhledem ke slabé systémové podpoře slušný úspěch. Co máme dělat dál?

Nejde o to „zavést inkluzi“. Jsme na cestě ke společné škole a jsme přinejlepším v její polovině.  Spěchejme s rozvahou.  Rozumnou cestu razí právě přijímaná novela školského zákona, protože umožní všem  školám, aby dosáhly na podpůrná opatření pro všechny děti, které to potřebují. Tedy ne jen ty s nějakou diagnózou umístěné ve specializované škole. 

Pokud ale bude zákon přijat, musí okamžitě následovat systém financování. A ten zatím není na dohled. Bez něho bude pořád snaha o společnou školu založena jen na osobní odvaze a rozhodnutí. S rizikem, že to skončí tak, jako v onom příběhu citovaném na začátku.