Básník v koutě

Komentář ke článku Jaroslava Spurného Tajemství Jaromíra Nohavici z Respektu č. 22/2006

…a oni jdou za ním/ Vzápětí vkračují do každé jeho stopy/ Už mu oděli límec svého řádu/

Už jede ve voze vklíněn mezi cizí muže/ Nastává noc nad ležením a falešně lká trubka/ Hloub do sebe se propadá a zalyká marností a studem/ Neboť zbraň již mu svěřili zatoužil vložit do svých vlastních úst (ach ano sladkých)/ usmívají se konejšivě ve svém žargonu/ Suroví, ale vědoucnější než Pýthie./

Příběh sladkého námořníčka, který už donámořníčkoval, pochází z pera básníka Josefa Hanzlíka (narozen 1938) a nejsem asi sám, kdo v ní vidí popis autorovy životní situace v době, kdy se upsal tajné státní policii ke spolupráci s ní (bylo to v srpnu 1988). V osmdesátých letech byl Hanzlík autorem oficiálním, avšak spíš režimem protěžovaným, nežli angažovaně prorežimním. Ve svých verších snažil navázat na tradici Konstantina Biebla (jedna z jeho sbírek nese jméno Ikaros existoval) a zejména Josefa Kainara, s nímž měl společné jedno velké téma: vědomí o důležitosti hranice mezi dětstvím a dospělostí, onoho okamžiku, kdy lze o člověku prohlásit: „už mu to začlo.“ A přece při podávání tohoto tématu existuje mezi oběma autory příznačný rozdíl.

Při vší existenciální nabytosti, kterou Kainarova báseň Stříhali dohola malého chlapečka oslovuje stále další generace svých čtenářů (a později i posluchačů Mišíkem zhudebněné verze), je v ní syrově a nesentimentálně popsán vstup jedince do světa dospělých, v němž je to on sám, který si u vědomí všech vnějších daností a vnitřních puzení musí nalézt své místo. Naproti tomu Hanzlíkova perspektiva je povýtce schematická a sentimentální a mohli bychom ji spíše shrnout do sloganu „už mu to skončilo“. Na jedné straně přeslazená vize šťastného dětství v námořnických šatečkách (tak vzdálená od pubertálních uhrů připomínaných Kainarem), na druhé straně podání světa dospělých jakožto skladiště jedinců bez vlastní vůle, kde je mé místo dopředu a neoddiskutovatelně předem přiděleno. Jestli v něčem básník podlehl oficiální ideologii režimu, kterému sloužil, pak právě v této představě nevyhnutelně nutných historických procesů, které se prosazují bez ohledu na individuální zájmy a potřeby. A jak to vlastně bylo pohodlné, tento výklad akceptovat: snímal totiž ze člověka odpovědnost za jeho vlastní konkrétní činy – vždyť co tě zavazovalo neučinit tak či onak, jestliže bez ohledu na svou vůli už jsi měl „oděn límec jejich řádu“….

Zcela jiný myšlenkový vývoj můžeme sledovat v díle jiného českého básníka, jehož jméno se nachází v seznamech tajných spolupracovníků tajné policie, písničkáře Jaromíra Nohavici (narozen 1953). Nohavica je jeden z představitelů generace, jejíž dospívání bylo silně ovlivněno emocemi spojenými s uvolněním komunistického režimu v období Pražského jara a se vpádem okupačních vojsk. Sotvakdo z této generace věřil normalizačnímu režimu, který tu pod okupantskou kontrolou převzal moc, ale většina se rozhodla se s ním smířit a vybudovat si v něm autonomní prostor k (pře)žití. Řekl bych, že o něco podobného se svým způsobem pokoušeli i moravský písničkář a jeho přátelé, a pokud jim to tak úplně nevycházelo, bylo to dáno především paranoidní útočností normalizačního režimu, který byl v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let rozhodnut rozdávat preventivní facky všude tam, kde se lidé pokoušeli zachovat si osobitý životní styl a kde se objevovaly známky samostatného myšlení. Nebylo pochyb, že se režim zajímá, co si každý z nás myslí, a že chce, abychom to věděli, že se o to zajímá. První přirození reakcí na toto zjištění byla přirozená lidská reakce: No a co? Mám se z toho snad zbláznit? Tak nějak Nohavica reaguje v písni Halelujá čili Velká zpověď z podzimu 1983  (texty a datace přebírám ze stránek Nohavicova ctitele): Oni to na mě vědí/ ti co nahoře sedí/ tam v modrém blankytu/andělé v hábitu/ halelujá /…/ Předvčírem mi přišlo psaní/ poslané nebeskou poštou/jen ať se prý moc neoháním/že už mi to v nebi spočtou/ No jen si klidně spočtěte/ já se vás nelekám/ víte co mi můžete/ a hádejte kam/ halelujá

Jenže tlak trvá a paranoidní vidění slíditelů se nutně začíná projevovat i v neméně paranoidních vizích sledovaných. Nohavicova píseň Před dveřmi, jejíž text vznikl v září 1988, ztělesňuje tehdejší pocity značného počtu osob, pokoušejících se tehdy o zachování trocha autonomie v pohyblivé šedé zóně vyplňující zbývající mezery mezi vstřícnou loyalitou a vědomým odporem: Před dveřmi mého bytu noc co noc někdo stává/ když přimknu ucho k dveřím slyším jak pokašlává/nahlídnu přes kukátko kdo ruší mi můj pokoj/ a ze špehýrky na mě se dívá cizí oko./ Veliké cizí oko já nevím komu patří/ zamrká na mě ze tmy jako že jsme dva bratři/ otevřu prudce dveře - Kdo jste a co m chcete?/ a na chodbě je prázdno jen elektroměr klepe./

Nastává zvláštní situace: aby si člověk uchoval vnitřní integritu, musí se uchýlit buď do emigrace nebo do specifické ulity stojící mimo oblast zájmu státní moci (jednou z těch ulit je i Pavilon č. 5, v němž vyřčené názory netřeba odvolat…). Ani jedno z toho není řešení pro hudebníka a vůbec už ne pro písničkáře, žijícího z každodenního styku s publikem. Někdy v roce 1985 Nohavica řeší otázku, zda být hrdina nebo dezertér:Prokleté období lásek a nenávisti/proč jsi mi Fauste řekl sáhni a ber/ po dlani žížala leze mi/a já chtěl dožít zde na Zemi/ trochu jak hrdina a trochu jak dezertér/Sbírám svou odvahu ona je schoulená v blátě/

malinký vrcholek obrovských ledových ker/oči mám bolestí podlité/ kde je kde je můj spasitel/ který m řekne jsi hrdina a ne dezertér…/

Takové je vnitřní rozpoložení básníka v jeho hodině mezi psem a vlkem. Jak se zdá, vlastně moc na vybranou nemá, protože i ti psi, kteří ho tou dobou obklopují, jsou zlobně útoční (písnička Psi z dubna 1986): Dnes v noci pod okny našeho baráku/ rvala se smečka psů rvala se celou noc/oči jim blýskaly krev tekla z čumáku/ bylo jich moc bylo jich moc bylo jich moc./ Pár měsíců po napsání textu o rvačce psí smečky Nohavica na konci srpna 1986 podepisuje spolupráci. Ze psů se v jeho verších stávají Vlci (prosinec 1986): Dnes v noci každý z nás/ buďto že vlkům zláme vaz/a zakroutí jim krkem/ anebo sám se stane vlkema bude výt/ a bude výt./

V takové atmosféře tudíž proběhl onen akt, k jehož vysvětlení vyzval v roce 1993 Nohavicu Karel Kryl ve svém Půlkacíři se slovy: „Mlčení je moc špatná zbraň“. Jak k němu skutečně došlo a co všechno s sebou přinášel, dodnes můžeme pouze tušit. Jedno víme jistě: na rozdíl od Hanzlíkova znehybňujícího alibismu chápal Nohavica vždy i tento svůj skutek jako jeden ze svých kroků, který bude muset umět obhájit alespoň sám před sebou. Usuzuji tak alespoň z  Písně naverbovaného mládence z dubna 1988: Srdce mi svázali/ do kozelce/ proti mně poslali/ ostrostřelce/ a to vše proto jen/ že jsem pil rum/ v hospodě sedl jsem si/ k verbířům/ Nějaký zpěváček/ za dvě stě let/ jistě si vzpomene/ jak jsem se hloupě splet/ ale z cizího neteče/ a hvězdy lžou/ nesměj se člověče/ naviděnou

S třináctiletým zpožděním po Krylově výzvě, ale přece, se letos rozhodl Jaromír Nohavica objasnit něco z toho, co obnášela jeho nucená spolupráce se Státní bezpečností, a dost lidí si myslím oddychlo. Vyřadil se totiž tím z masy mlčících a zatloukajících, jejichž přístup se ukazuje stále více jako neudržitelný a jenž byl v poslední době totálně znevěrohodněn mediálními excesy Bohdalové a Kanyzy. Být písničkářem v Čechách pořád ještě znamená být autoritou ve věcech svědomí a navíc Nohavica je jedním z těch písničkářů, kteří se nejvíc přiblížili onomu seiferertovskému „Býti básníkem“, které zavazuje: „Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži!“ V některých věcech je tudíž zapotřebí mít čistý stůl, aby si zpěvák mohl poprávu říci (text písně Já neumím, asi 1988): Sám sebe povoluju/ sám sebe zakazuju/ ničeho nelituju.