Potrat není rozvod

Tomáš řeší rozvod a chce slyšet o tom mém. Snažím se vše, čím jsem prošla, popsat bez toho, že bych někomu stranila, a Tomáš je překvapený. „Všichni rozvedení, s nimiž jsem mluvil, urputně trvali na své verzi,“ diví se. Jistě. Svá rozhodnutí si chceme vykládat jako jediná správná, protože nemá smysl pochybovat o něčem, co nejde změnit.

S Annou pár dní poté probíráme děti. Anna je bezdětná, ale děti by chtěla a vypráví o sedm let staré zkušenosti s interrupcí. Rozcházela se tehdy s partnerem a finančně na tom nebyla dobře. Popisuje, jak traumatizující byl pro ni dlouho pohled na těhotné ženy a kojence v kočárcích. Později startoval úzkost hlavně kontakt s batolaty a dnes ji nejvíc traumatizuje pozorovat děti, které právě nastoupily do první třídy. „V každou chvíli vím, kolik by mu bylo,“ říká Anna a já na to, že kdybych tenkrát dávno nešla na potrat, mé dítě by teď chodilo na vysokou. „Pokud by se na ni dostalo,“ dodávám se smíchem a Anna se ptá, proč automaticky předpokládám, že by na ni šlo. To už se smějeme obě, i když něco v nás zároveň i po letech truchlí. 

Anna tvrdí, že ženy, které interrupci zažily a s nimiž před sedmi lety své dilema potratu řešila, zdůrazňovaly, že ničeho nelitují. Radily Anně, že má myslet hlavně na sebe, že nemá žádnou povinnost se obětovat a že by se do potratu neměla nechat nikým a ničím natlačit. Byl to nejspíš příliš malý vzorek na to, aby cokoli reprezentoval, ale léta se opakující úzkostné propady dle Anny věrně předpovídaly jen moralizující křesťansky orientované weby, které si z pochopitelných důvodů držela od těla.