Takoví normální gestapáci

Byli to vzdělaní třicátníci prahnoucí po kariéře, pro kterou byli ochotní odhodit jakékoli zábrany. S odstupem letošních blížících se osmdesáti let od konce druhé světové války by se sice mohlo zdát, že o gestapu, neboli tajné státní policii (Geheime Staatspolizei), už víme všechno. Aktuální výzkum dvou českých historiků ale dokládá, že jde o mylný dojem. Vůbec poprvé díky nim známe nejen jména dvou stovek mužů, kteří u nás veleli hlavní nacistické instituci potírající odboj, ale také konečně něco víme o jejich životech.

Jaké měli sociální zázemí? Proč se dali k policii? Kudy a jak stoupali po kariérním žebříčku? Odpovědi na tyto otázky nám pomáhají pochopit motivaci ke zločinům, jichž se dopouštěli. A tím povýšit desítky let starý smutný příběh na ryze aktuální varování směřující do budoucnosti.

Nová metoda

Janu Vajskebrovi je sedmačtyřicet, Janu Zumrovi o jedenáct let méně. Oba pracují v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde také (ve spolupráci s nakladatelstvím Pulchra) těsně před Vánoci vyšla jejich kniha Gestapo. Velitelský sbor tajné státní policie v Protektorátu Čechy a Morava. Do tisícistránkového špalku shrnuli výsledky svého sedmiletého bádání. O gestapácích působících na našem území už pochopitelně vyšla řada studií, žádná se ale dosud netýkala konkrétních lidí, kteří mašinerii veleli.

Že se předchůdci dnešních historiků soustředili na řadové mlátičky plnící rozkazy shora, má logiku. Drtivou většinu osobních dokumentů velitelů se totiž na konci války nacistům podařilo zlikvidovat. Pár stop zůstalo roztroušených zejména po západoněmeckých archivech a do nich neměli zdejší odborníci před revolucí přístup. Také tuzemské archivy si pod komunistickou správou hlídaly, koho do svých útrob vpustí. Nezbývalo než činnost gestapa popisovat plošně, nezřídka bez uvádění jmen velitelů stojících za konkrétními zločiny. 

Vajskebr a Zumr měli naopak možnost objet přes dvacet archivů u nás i v zahraničí. Podařilo se jim v nich rozkrýt stopy vedoucí k celkem 207 mužům, kteří nesli v protektorátu za činnost gestapa hlavní odpovědnost. Historici využili metodologii takzvaného novějšího bádání o pachatelích, která se v poslední době prosadila zejména v USA a Německu: podle ní nám analyzování konkrétních osobních příběhů pomáhá lépe pochopit, kam kdysi lidi zavedla touha ovládnout svět, než kdybychom se na nacisty dívali jako na homogenní masu.

Mělo to ale háček. „Historický výzkum je něco jako skládání puzzle. Akorát že nemáte v krabici zdaleka všechny dílky a navíc víte, že je ani nikdy mít nebudete,“ popisuje výchozí situaci Jan Zumr a kolega Jan Vajskebr ho doplňuje: „A taky nemáte žádnou předlohu, podle které to puzzle skládáte.“ Klíčový pro pátrání byl objev telefonních seznamů a organizačních schémat velení gestapa, které v Praze ležely zastrčené v nekonečném množství krabic s válečnými dokumenty pamatujícími dobu, kdy byla ve městě vůbec největší služebna gestapa v říši s více než osmistovkou zaměstnanců. Až za Prahou byla Vídeň, následovala berlínská centrála a čtvrté bylo s bezmála sedmi sty gestapáky Brno.

Dosud přehlédnuté dobové seznamy na rozdíl od poválečných materiálů z vyšetřování obsahují nezkomolená jména gestapáckého velení. Podle nich pak mohli Vajskebr se Zumrem v archivech hledat konkrétní jména a jejich osudy. Hodně jim pomohl berlínský Bundesarchiv, kde zůstaly dochované skoro kompletní složky esesáků. Přes 90 procent velitelů protektorátního gestapa totiž zároveň sloužilo v SS, elitních ozbrojených jednotkách nacistické strany NSDAP.

Včetně šéfa hodonínského gestapa Karla Weintze, který v roce 2010 v požehnaných 101 letech skonal v Německu jako zřejmě vůbec poslední gestapácký pohlavár. Vystudovaný právník, který do NSDAP vstoupil v roce 1929 a v SS to dotáhl na sturmbannführera (v armádě hodnost odpovídající majorovi), se nikdy nedostal před poválečný soud. V Německu vedl až do konce devadesátých let právnickou kancelář, založil nadaci pro odborníky zkoumající historii Porýnské Falce, a když nedávno čeští historici poslali do archivu v Neustadtu u Mannheimu (kde Weintz zemřel) dotaz po jeho osudech, přišla jim e-mailem udivená odpověď, proč se v souvislosti s gestapem ptají na obecně uznávaného filantropa: o jeho válečné minulosti vůbec nic nevěděli. 

Radikalizace vzdělaných 

Gestapo mělo od poloviny třicátých let zneškodňovat protivníky nacistického režimu. A taky je „studovat“. Tohle slovo se pro vývoj zločinecké organizace ukázalo jako rozhodující: gestapo sídlící v Berlíně na tehdejší Prinz-Albrecht-Strasse (dnes na místě stojí dokumentační centrum Topografie teroru) a řízené před válkou mimo jiné Reinhardem Heydrichem si mohlo díky tomuto „studiu“ samo definovat, kdo je jeho nepřítel.

Už když nacisté v roce 1939 obsazovali Československo, s armádními jednotkami wehrmachtu do vzniklého protektorátu proudili také příslušníci gestapa. Byl mezi nimi i Günther Herrmann, který se stal šéfem brněnské úřadovny spravující území Moravy. Sídlo si posléze vybudovala v budově dnešní Právnické fakulty Masarykovy univerzity, v Praze si gestapo zvolilo Petschkův palác, fungující předtím jako banka. A do čela si v něm postavilo Hanse-Ulricha Geschkeho.