Co má hmotu, nemůže se pohybovat rychlostí světla, a co ji nemá, musí, čtu s probuzením na internetu. Posmrtný život bude pěkná jízda. Než vyrazím do práce, jedu do lesa s bišonkem. Do auta usedám s vírou a mísou, ve které mám čtyři jablka a mezi nimi zasazený velký hrnek s mátou a jeden malý s kafem. Ten s mátou je zalitý horkou vodou, kafe z kávovaru je jen teplé, takže ho hned s nastartováním začnu konzumovat. Vycouvám z naší slepé ulice a samospádem nechám auto sjet dolů k hlavní silnici, kde zastavím a zařadím déčko. Čekám, až se budu moct zařadit do provozu, což někdy trvá, protože auta sjíždějí z kopce ve stylu „kdo dodržuje padesátku, okrádá rodinu“, a navíc se vynořují zpoza zatáčky. Jednomu širónovi rozhodím sandál a při akceleraci si vylívám kafe. Když se po té spoušti na sedadle spolujezdce ohlídnu, jsem ochromený zmarem, vlivem kterého zatáčku trochu přetočím a přejedu do protisměru, ve kterém mě zrovna míjí širón. Nezatroubí a já to vyrovnám. Lepší rozlité kafe než nabourané auto, to by bylo teprve rozlité mlíko, nad kterým by bylo pozdě plakat. Kapka kafe v hrníčku zůstala, dorazím ji. A pořád mám ještě mátu.
Auto je vražedná zbraň, nedá se svítit. Včera zrovna najel nějaký psychiatr do lidí na vánočním trhu. Pět zabil a spoustu zranil. Udělal to schválně, ale auta zabíjejí i mimochodem. Ráno jsem četl, že nějaká maminka jela ukázat své novorozeně rodičům, najela na krajnici, a když to vyrovnávala, střetla se v protisměru s náklaďákem, který ji usmrtil. Obě její děti byly připoutané v sedačce a nic se jim nestalo. Je zvláštní, jak shovívaví k těm kolaterálním škodám jsme. Cokoli jiného tak nebezpečného by bylo dávno zakázané. Když zastavím na parkovišti pod hradem Lukov, jsem rád, že jsem rád. To je možná taky důvod, proč rád řídím. Z klína mi seskočí bišonek a očichává terén. Případný „kreš“ by pěkně odskákal, rád totiž šoféruje. Cestou zpátky stojí předníma nohama opřený o mou řídící ruku. Chodci se usmívají, maminky upozorňují děti. Není to podle předpisů, ale bišonek na tom trvá a šoféruje totálně soustředěně stejně jako já. V protisměru se vynoří policejní vůz. Vehementně psa schovávám, proti čemuž on protestuje, a do toho se snažím tvářit jakoby nic. Ohlížím se do zpětného zrcátka, žádná houkačka. Omlouvám se psíkovi.
Dřív jsem všude jezdil na kole, teď na čtyřech. Auto je mobilní domeček. Na kole jste ohrožení, dýcháte výfukové plyny. Auto vás trochu chrání, ale zase ohrožuje druhé. Nikdy nevíte, co se může stát. Podle statistik je usednutí za volant sázkou na život a na smrt. Nejde jen o to, že mě může někdo sejmout, i já můžu zabít. Ne záměrně, ale třeba proto, že jsem nevyspalý nebo naštvaný. Ta základní vina je už to, že se v tom vynálezu zkázy vezu, všechno ostatní je jenom snižování rizika na únosnou míru. Šlapáním na plyn uvádím do chodu ničivou sílu, samozřejmě i z hlediska zplodin. Docela si ve své kuze věřím. Jsem na ni zvyklý, ovládám ji na milimetr. Je z roku 2010, takže žádná moderní udělátka. Hlučnější diesel, což vás podvědomě brzdí, takže jedete povolenou rychlostí, většinou pod ní.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
