V objetí pomalu ustupující noci mlhavě rozeznávám obrysy pokoje, dočasného domova v istanbulské čtvrti Kadıköy. Slyším oddechovat Nalu, naši téměř dvouletou dceru, a snažím se ji neprobudit svým brzkým odchodem. Docházím ke gauči, ze snu vytrhávám Libora – střídání směn, v polospánku přechází k posteli, aby Nalu opatrně objal.
Za dvacet minut nastupuju do kyvadlového autobusu, čeká mě ještě hodinová jízda rozlehlým, probouzejícím se městem. Na chvíli zavírám oči, snažím se dospat bdělá okna, zatímco mi v mysli rezonují dozvuky hlukového protestu, který během včerejšího večera sjednotil obyvatele sousedních domů. Turecký národ zažívá krušné časy – od zatčení istanbulského starosty İmamoğlua autoritářským Erdoğanem uběhlo jen pár dní, ale otázku svobody je lepší neodkládat. Prsty nahmatávám obrysy napětí ve vzduchu, zůstávat v závětří se nezdá být řešením.
Kampus soukromé univerzity na periferii je oproti rušnému centru klidný. Mířím k budově, v níž sídlí sportovní centrum. Zpravidla bývám jednou z prvních návštěvnic. Převlékám se do běžeckého a vybíhám na okruh kolem jezera, míjím hejno hus, přes cestu mi přebíhá několik místních koček. Na chvíli se stávám svým tělem, dynamickým pohybem v nohou, pár desítek minut vytržení z kontextu.
Na zem se vracím s pololetní zkouškou, píšu esej o dopadech potratových zákazů ve Spojených státech a Polsku – chodbami se náhle rozeznívá hlas davu, protestujících studentů, pěstmi buší do dveří malé učebny. Vyučující na nás vzápětí upře pohled a klidným hlasem zmíní, že je naším právem vyjádřit svůj nesouhlas kolektivně, čímž implicitně sděluje i své stanovisko.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
