Squash a smutek

Squash je bytostně anglický sport, kterému se kdysi věnovala i Chetna Maroo, britská prozaička nastupující generace narozená v Keni. Zároveň je to sport, v němž bývalé kolonie vracejí ostrovnímu impériu úder – nejslavnějším hráčem je pákistánský šampion Džahángír Chán. A je to i způsob, jak se jedenáctiletá Gópí – hrdinka autorčina předloňského knižního debutu, který se odehrává v osmdesátých letech minulého století – vyrovnává s matčinou smrtí a následným traumatem, které poznamená celou její rodinu.

Western Lane je název knihy i sportovního centra u Londýna, do něhož Maroo zasadila podstatnou část svého příběhu, který opisuje až hollywoodský oblouk v podobě tragédie, zkoušek a potenciálního sportovního triumfu. Ale stejně tak je to křehká kniha se snahou zachytit pocity smutku, ztráty, dospívání i kulturních bariér. Zatímco patnáctiletá Mona, nejstarší ze tří dcer, začne vydělávat, symbolicky si dá ustřihnout vlasy a převezme péči o domácnost, prostřední třináctiletá se potácí mezi samotářstvím a touhou ochraňovat. Nejmladší Gópí pochopí, že pro citově nekomunikativního otce se squash stal jazykem lásky: budoucnost totiž vidí v silné vůli, v pravidelnosti a v disciplíně, v něčem trvalém, co ho přežije. A začne s ním tedy tvrdě trénovat.

Všechny soudí jak okolní imigrantská komunita, tak nejbližší příbuzní zastoupení bezdětnou, přísnou a káravou tetou Randžán vyznávající konzervativní ženskou výchovu, která nechce, aby dcery „zvlčely“, a sport ani první lásky neschvaluje. Jednu z dívek hodlá navíc adoptovat, což je v jihoasijském přistěhovaleckém prostředí běžné.  Rodinu, která se mlčením, gesty či přerývanou konverzací vyrovnává se ztrátou, tak nenechá na pokoji. A to ještě neví o „bílém“ chlapci Gedovi, který se zadrhává v řeči a s nímž se Gópí pomalu sbližuje.