Požíračka příběhů nové generace

Když autorka jménem Emma Kausc napíše román, jehož hlavní hrdinka se jmenuje Emma, ihned to vyvolá dojem, že musí jít o prózu – jak se s oblibou a nadužívaně říká – autofikční. Co to však znamená? Na věc je vhodné pohlížet odstíněně. Jen tak můžeme pochopit pozici a smysl Narušení děje – knihy, která se dostala mezi tři prozaické finalisty nově založené Ceny literární kritiky, jejíž výsledky budou známy tento týden. A figuruje také v širších nominacích prozaické kategorie Magnesie Litery. 

V pozoruhodné románové prvotině Emmy Kausc (1998) se téměř určitě objevují autobiografické prvky, jak to ostatně autorka sama potvrdila. Ovšem nejde z toho jednoduše vyvozovat, že píše o sobě a pouze to halí do hávu fikce. Zuzana Fonioková, která se fenoménu autofikce věnuje ze současné české literárněvědné obce asi nejsoustavněji, doporučuje na autofikci nenahlížet jako na žánr, nýbrž „spíše jako na způsob psaní (a čtení) nebo rétorickou strategii využívanou napříč žánry a médii, a to v různé míře“. 

A tvrdí-li Fonioková, že někteří autoři „autofikční modus využívají spíše se záměrem ozvláštnit žánr románu“, pak to platí právě i pro Kausc. Narušení děje je totiž především románem, který se ptá, co příběh, děj a román vlastně je; co dovoluje, jaké poznání přináší tomu, kdo jej tvoří, a tomu, kdo jej čte. Ono „auto-“ je v něm přítomno, ale nikoli v míře rozhodující. 

Nalaď se, anebo nech být