Začínám svým příběhem

Zase jdu pozdě. Snad to tolik vadit nebude, na den otevřených dveří nepřijdou všichni v první minutě, říkám si. Ale jak se blížím k našemu centru, už zdálky vidím za okny divoký rej. Děti stihly rozvířit hračky z dětského koutku po celé místnosti, maminky jsou zabrané do hovoru. Svlékám kabát, proplétám se mezi kočárky k věšáku a potvrzuji, že si hned vezmu jednu ženu do vedlejší místnosti na konzultaci. Nejprve jí vysvětluji, co to vůbec peer podpora je. Že nejsem terapeutka ani jiná studovaná odbornice, jen žena se zkušeností. Rozplétáme její myšlenky a emoce. Na tenhle příběh se cítím, a tak na konci sezení rovnou nabídnu individuální pokračování peer podpory přes WhatsApp. Otevřu dveře a chci si vzít další klientku, ale zastaví mě reportérka jedné internetové televize s prosbou, abych zodpověděla pár otázek. Dvě maminky čekají na konzultaci. Jedna se hned rozpláče, podávám kapesníčky a nabízím zprostředkování terapie. Další paní odkazuji na náš webový formulář, na který zareaguje koordinátorka a najde pro ni vhodnou peer konzultantku. „Máte-li trauma z akutní sekce, propojíme vás se ženou, která si tím prošla také,“ říkám a ona úlevně přikyvuje, že se ozve. V konzultacích mě střídá Lucka a já se jdu podívat, jak probíhá arteterapeutická dílna. Povídám si s maminkami o výživě dětí, zapojení manželů do péče o dítě a zapojení dětí do péče o domácnost. Už budou dvě, uteklo to jako nic.

Klientky i kolegyně postupně odcházejí. Zůstávám já, Hanka, kterou jsem dnes potkala poprvé, a Adélka, se kterou mám vpodvečer prezentaci svého příběhu. Jdeme si vyčistit hlavu do cukrárny. Hance jede pusa. Vypráví dojmy z kurzu o pomoci obětem domácího násilí. Možná bude měnit práci. Zvažuje strojírenství. Anebo půjde ještě studovat magistra psychologie, aby u nás mohla působit jako terapeutka. Je zrovna v půlce kokosového dortu a já si kladu otázku, jestli ta růžička, co má na lžičce, je k snědku, nebo jen na ozdobu, když z ní vypadne: „Jo, a včera jsem se rozvedla.“ Cože?! Zíráme na ni s Adélkou a konstatujeme, že by mohla o svých posledních letech napsat knihu, ale ona se jen směje: „Jak řekl můj muž u soudu: ‚Bylo to pro mě tak traumatizující, že už jsem všechno zapomněla.‘“ 

Jsme zpátky v centru. Adélka vaří čaj a už přicházejí první klientky na setkání o poporodní psychóze. Jednu z žen doprovází její matka. Jsem trochu nervózní. Je to poprvé, co budu svůj příběh vyprávět takhle veřejně. Prosím všechny, aby se krátce představily a řekly, co je sem přivedlo. Jedna paní pracuje jako porodní asistentka, přijela až z Tábora. Polovina z nás prožila poporodní psychózu na vlastní kůži a všechny ostatní mají zkušenosti s depresí a nespavostí. Začínám svůj příběh ještě dávno před těhotenstvím, kdy se u mě projevily první psychické problémy, a vysvětluji, co se stane, když je člověk neřeší. Tedy spíš, co se stalo… Po padesáti minutách končím nadějí; díky tomu všemu jsem objevila kouzlo KBT terapie, která mi změnila život, a vstoupila do našeho centra, kde se věnuji naplňujícím činnostem. Rozvine se diskuse a své příběhy postupně odkrývají všechny zúčastněné ženy. Končíme o hodinu později, než bylo v plánu, ale nikomu to nevadí. Vyrážím na metro a volám manželovi omluvu, že jdu zase pozdě.

Sotva otevřu dveře, skočí na mě děcko, už v pyžamu, umyté vlasy. Lehne si na mou hruď a usne jako miminko. Chtělo by se mi v tom objetí zůstat, ale mám ještě potřebu povyprávět manželovi, jaký byl můj den, a dozvědět se, jaký byl ten jeho..