Nikdy není žádné právo vybojováno navždy

Četba beletrie v komplikovaných časech pomáhá. Někdy nabízí odpočinek, jindy naopak emocionální prožitek, případně dodává užitečné paralely a souvislosti. Můj kamarád mi před lety k narozeninám věnoval knihu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí, kterou jsem nedávno dočetl. Děj díla vychází z reálných událostí. Odehrává se v 16. století v Ženevě, kde Jan Kalvín zaváděl přísný náboženský režim, jenž zapovídal vše, co odvádělo lidi od Boha, tedy například i tanec, vybrané knihy a podobně. Kdo se nepodřídil, byl potrestán. Velký rozruch vyvolalo zejména upálení španělského teologa Michaela Serveta. Proti tomuto činu se postavil jiný teolog Sebastian Castellio slavnou polemikou. I on měl být umlčen, ale jeho tělo tlak nevydrželo a předčasně zemřel.

Knihu napsal Zweig v roce 1936 a je vlastně varováním před sílícím nacismem a s ním spojenou destrukcí humanismu, kultury a demokracie. Je to brilantní text, ze kterého čiší zoufalství a touha zkusit pohnout dějinami opačným směrem. Zweig argumentuje tak, že v hodnotových otázkách máme mít pokoru, uvědomovat si, že i ostatní mohou mít pravdu a nechovat se jako dogmatici (Kalvín). Naopak ve světě skutků máme obhajovat pravdu a hájit ty, na nichž bylo spácháno bezpráví, i když nás to může stát vlastní bezpečí, či dokonce zdraví (Castellio). Kniha končí nadčasovým zvoláním:

„Celé století až těsně k počátkům naší doby ovládá tato idea svobody Evropu s naprostou samozřejmostí. Lidská práva jsou zapuštěna do základů každého státu jako nejnedotknutelnější a nejnezměnitelnější princip každé ústavy, a my už jsme se domnívali, že jsou navždy za námi doby duchovní tyranie, vnucování názorů, diktátu nad svědomím a cenzury myšlenek a že nárok každého jednotlivce na duchovní nezávislost je stejně zabezpečen jako právo na jeho tělo. Jenže dějiny, to je příliv a odliv, věčný vzestup a pokles; nikdy není žádné právo vybojováno navždy a žádná svoboda není zajištěna proti násilí, které vždy znovu mění svou tvářnost. Vždycky znovu bude lidstvu odepírán každý pokrok a i nejsamozřejmější věci budou brány vždy znovu v pochybnost. 

Právě tehdy, kdy chápeme svobodu už jako návyk, a ne jako nejsvětější vlastnictví, vyraší ze tmy pudového světa tajemná vůle, aby ji znásilnila; vždycky, když se lidstvo příliš dlouho a příliš bezstarostně těší z míru, zmocňuje se ho nebezpečná zvědavost po opojnosti síly a dostává zločinnou chuť na válku. Neboť aby historie pronikla dál ke svému nezbadatelnému cíli, přináší čas od času nám nepochopitelné zvraty, a tak jako bouřlivému přívalu neodolají ani nejpevnější hráze a náspy, tak se potom zhroutí i zděděné hradby práva; v takovýchto úděsných obdobích se zdá, jako by se lidstvo vracelo nazpět ke krvavé zběsilosti smečky a k otrocké poslušnosti stáda.