Anketa: Která česká řeka je vaše oblíbená? A proč?

Na tuto otázku je moje odpověď jasná – je to Vltava. Na Vltavě jsem závodila ve vodním slalomu mnohokrát, a to hned na sedmi různých místech: pod lipenskou přehradou, na šlajsně u Herbertova, v Českém Krumlově, Českých Budějovicích, v Praze na Čertovce a v Troji a také ve Veltrusech. A na řadě dalších úseků této řeky jsem pádlovala v průběhu sportovní kariéry na různých tréninkových tratích. Tím je Vltava z mého úhlu pohledu unikátní, neznám žádnou jinou řeku na světě, kde by bylo tolik závodních lokalit na jednom toku.

Vltava. Řeky se postupně spojují pod různými jmény, až končí v moři, Vltava končí už v Labi. Na soutoku má stejnou vodnost, ale je delší a odvodňuje dvojnásobnou plochu. Pramení v mírné krajině, ale v místech dnešní hráze Lipna začíná téměř soutěska. Ta se otevírá u Budějovic a pak trochu okolo Prahy a opravdu končí až u Kralup. Od 15. století byl tok upravován pro dopravu dřeva a soli a pro mlýny, ale až v minulém století to šlo udělat „pořádně“ a divoká řeka zmizela pod hladinou přehrad. Dnes je většinou klidná, protože průtok se kontroluje na hrázi Orlíka, včetně období sucha. A na to, že je to už velká řeka, je velmi čistá – až na nějaká ta léčiva, která jsme použili a vyloučili a čistírny odpadních vod na ně nestačí. Ale pořád je krásná a bude i za pár set let, až nás tohle přejde.

Mojí oblíbenou řekou je Otava, určitě i proto, že protéká Šumavou, mou milovanou částí země. Nejraději mám její horní úsek, který je sjízdný jen za příznivých podmínek, ale vždy stojí za to – klikatí se šumavskou přírodou, kde si člověk může užít jednak divočejší vodu, jednak mezi peřejemi kochání se přírodou. I její dolní části mají své kouzlo, ať už jde o klidnější úseky lemované lesy a historickými městy, nebo pasáže, kde je potřeba být obezřetný kvůli občasným nebezpečným jezům. Mám ji také spojenou s pěknými zážitky, kdy jsme ji několikrát jeli v rámci letního putovního tábora se skautským oddílem. Když byla snížena hladina orlické přehrady pod Pískem, objevila se jinak zatopená místa, která bylo možné splout, což byl jedinečný zážitek, který ukázal řeku z úplně jiné perspektivy.

Labe! Nikoli Moldau, ale Elbe je esencí české krajiny. Proti jeho proudu šlo osídlení české kotliny širokými údolími, když ještě ve skalnatých kaňonech vltavských nebylo po lidech vidu ani slechu. Podél Labe se Čechy dobývaly a bránily. To všechno vnímavý člověk na Labi vidí. A vidí ještě hlouběji do minulosti, kdy Polabí bylo mořským pobřežím na rovníku, kdy každý kopeček byl ostrovem. Kdy Pralabe bylo vlastně Prasázava a napájelo z Vysočiny obrovská jezera pod Krušnými horami. A kdy ještě nedávno divoce meandrovalo srdcem naší země. Nahoře u pramene v Krkonoších jezdíme s kamarády na lyžích, níže pod horami pádlujeme na divoké vodě v kajacích. V rovinách plaveme v křišťálově čistých pískovnách, na kolech si to hasíme Labskou cyklostezkou přes Drážďany do Hamburku, na mořských kajacích plujeme z Ústí do Míšně hlubokým kaňonem.