Jak jsem nebyla blbá a přežila rakovinu
Před čtyřmi lety jsem málem nešla na gynekologickou prohlídku. Kampaň Měsíc raka Lucie Bittalové mě naštěstí naučila „nebýt blbá“
Nebyl to pro mě moc dobrý začátek roku. Trápila jsem se s diplomkou a vypadalo to, že kvůli ní nestihnu lednový termín státnic. Pracovala jsem ve zpravodajství ve třísměnném provozu a noční služby mé psychice nijak nepomáhaly. Pár měsíců jsem se neúspěšně snažila smířit s koncem jednoho vztahu, dramaticky se mi zhoršilo akné, které jsem nikdy v životě neměla, a hned 2. ledna mi přišlo nečekané oznámení od Karlovy Univerzity o poplatku za studium. Hrnula se na mě zkrátka jedna nepříjemnost za druhou a rutinní kontrolu na gynekologii, na kterou jsem byla objednaná, jsem tak chvíli zvažovala přesunout na jindy. Pár let si ale dávám pozor a na prohlídky chodím od roku 2015 svědomitě a pravidelně. Od doby, kdy zemřela Lucie Bittalová na rakovinu děložního čípku. Před svou smrtí ještě stihla udělat přelomovou kampaň Měsíc raka, vyzývající ženy, aby „nebyly blbé a chodily na prohlídky“. I přes hromadu věcí, které se mi v životě hroutily pod rukama, jsem naštěstí nebyla blbá a na kontrolu šla – a to mi zachránilo život.
V ordinaci byla tentokrát nová, mladá gynekoložka, kterou jsem do té doby neviděla. „Vy trpíte na cysty?“ zeptala se mě během kontroly ultrazvukem a vytrhla mě z útrpných úvah o tom, jak zaplatím ne jeden, ale zřejmě hned dva semestry studia navíc, protože vedoucí mé diplomové práce pořád ještě nebyl spokojen. „Cože? Ne, nikdy jsem neměla žádný problém,“ řekla jsem zmateně. „No, tady ale máte nějakou cystu… možná je to i tumor,“ řekla. „Tady na pravém vaječníku – mně se to jeví jako hraniční tumor, musíte s tím na expertní ultrazvuk,“ říkala. „Ale já jsem nikdy neměla žádnou cystu, já jsem… já jsem...“ zmateně jsem se snažila slovy zahnat probouzející se šok. „To nemusí nic znamenat, ale pro jistotu,“ vysvětlovala lékařka a začala mi vypisovat žádanku na kontrolu v nemocnici u Apolináře.
Vůbec jsem nechápala, co se děje. Já mám snad rakovinu? Vždyť je mi teprve 25, chodím pravidelně k doktorovi, neberu žádné léky, jsem zdravá. „Ještě stihnete dole odběry krve, zajděte si tam s tímhle,“ řekla doktorka a podala mi růžový formulář pro laboratoř. Zaškrtla v něm několik políček, mimo jiné u možnosti CA 125. Automaticky jsem se oblékla, vypotácela se z ordinace a šla dolů do laboratoře. Po cestě ze schodů jsem si na Googlu zjistila, že CA 125 je marker karcinomu vaječníků.
V čekárně před laboratoří jsem začala plakat. Neměla jsem kapesník, takže jsem se rozhlížela po místnosti, jestli nenajdu umyvadlo s ubrousky. Přispěchala ale ke mně jiná pacientka s balíčkem papírových kapesníků. Byla zhruba ve věku mojí maminky, a když viděla, jak se třesu a jak nedokážu přestat plakat, beze slova mě objala. Po odběru krve jsem se trochu uklidnila, sestra mi pořád opakovala, že to bude dobré, že se nemusím bát. Po cestě domů jsem pak volala mamince, která mě uklidňovala úplně stejně – určitě o nic nejde, bude to dobré, nebude to rakovina, nikdy jsme v rodině neměli žádné takové případy, určitě je to jen cysta a ta se dá operovat…
Termín expertního ultrazvuku jsem dostala na 13. ledna 2020. Pamatuji si to dodnes naprosto přesně, protože jsem v ten samý den dostala taky výsledky z krve. Ty dopadly dobře – všechno bylo negativní. Byla to první velká úleva po deseti dnech prožitých v absolutní křeči, skoro jsem nejedla a nespala, jednou jsem se v tichosti nervově zhroutila v práci na záchodě poté, co mi nic netušící editor velmi podrobně vyčítal, co všechno jsem za jednu směnu stihla udělat špatně. S touhle novou informací jsem se cítila podobně, jako když člověk konečně odhodí nějakou velkou zátěž a najednou se cítí tak lehký, že by se mohl i rozletět.
A s touhle radostí jsem šla, v podstatě klidná, na expertní ultrazvuk. V čekárně jsem si připomněla příběh Lucie Bittalové, která prostředí pražské nemocnice v rozhovoru pro Respekt popisovala jako dost odosobněné místo, ve kterém se pacientky rozcházejí do přilehlých ordinací jako na běžícím pásu. Tak to tam skutečně vypadá, ale vidět to naživo byla pro mě spíš šokující zpráva o tom, kolik lidí trpí nějakým problémem, který tohle expertní vyšetření vyžaduje. Kdyby lékaři nebrali pacientky rychle jednu po druhé, mnoho z nich by se nedostalo na vyšetření včas.
Když jsem přišla na řadu, vyšetřily mě dvě doktorky: mladší lékařka přitom diktovala kolegyni, co vidí na obrazovce. „Je dobře, že vás sem poslali,“ řekla mně pak. Mám prý zcela určitě nádor, pravděpodobně takzvaný borderline tumor, který možná zatím není maligní, ale rozhodně se musí vyoperovat. Ještě mě ale objednala na další ultrazvuk s tím, že se pak hned s chirurgem domluvíme na termínu operace. Napadlo mě, že moje radost po testech asi byla trochu předčasná. Ve dveřích jsem se zeptala, jestli to tedy pořád může být rakovina, i když mi krevní testy dopadly dobře. Lékařka chvíli mlčela a pak řekla: „Ano, může. Ale dokud nebudete mít po operaci, tak se to nedá zjistit.“ A tak jsem se ocitla zpátky v úzkostných křečích.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu