Simona Peková: Lidi si v divadle odkládají kabát, já odkládám Simonu

Český lev za hlavní ženskou roli připadl na sobotním cermonálu herečce Simoně Pekové. Připomeňte si rozhovor o tom, jak zvárnila postavu invazivní matky. Prečtěte si také intervew s polskou režisérkou Agnieszkou Holland, která dostala Cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize za snímek Hranice: 

Dělat rozhovor se Simonou Pekovou je jako sedět na soukromé one woman show. Herečka, aktuálně v angažmá v brněnském HaDivadle, je expresivní, kontaktní, otevřená, mluví i rukama. Když v jednu chvíli říká, že je zábavnice a klidně na sešlosti s kamarády začne i štěkat, není nejmenší důvod jí nevěřit. Za chvíli předvádí jelena. Když mluví o své mamince, po tváři jí teče nehraná slza. Se stejnou energií uragánu zahrála i invazivní matku Valerii, lehce zoufalou a bolavou, v mnohém upřímnou, stejně jako nehoráznou stárnoucí divu, která se jedné noci nastěhuje do bytu svého syna Jiřího a jeho partnerky v hororové komedii Přišla v noci. Nedávno si za roli, již sama vnímá jako svoji životní, odnesla Cenu české filmové kritiky. Její děkovná řeč byla nevídaná, a i proto se k ní několikrát vracíme. Nominovaná je i na Českého lva. Do role Valerie ze sebe prý dala vše, co mohla, včetně svých chyb a trápení. „Mně ta žena drala srdce a duši,“ říká.

Vaše Valerie v Přišla v noci je výjimečná. V podstatě tvoří sedmdesát procent filmu. Pokud jste do té postavy dala všechno, jak říkáte, jste smířená i s tím, že to může taky být vaše jediná velká filmová role? Že už další nepřijdou, nebo vlastně vůbec nejsou možné? 

Naprosto. Valerii jsem dala veškerý svůj herecký rejstřík. Takže otázka zní, kam dál? Teď sedím na Kilimandžáru, ale není už kam šplhat. Možná jen spadnout dolů. Navíc jsem sice na svůj věk energická žena, ale čas mi taky strašně ubíhá.

Takhle velká role a pozornost pro vás přišly před sedmdesátkou. Jaké to vlastně je, když vás sláva potká v takhle pozdním věku? Jak to prožíváte?

No, sláva. Ono by to mohlo být ještě pompéznější. Aby mě lidé skutečně znali z filmu, a ne ze Show Jana Krause.

Když jste předminulou sobotu přebírala Cenu české filmové kritiky, pronesla jste s gustem vám vlastním, že milujete potlesk. Kdy jste o sobě tohle zjistila? 

Předváděla jsem se odmala. Dělala jsem šaška, zpívala. Moje maminka se po předčasné smrti mého biologického otce přivdala do nóbl rodiny Pekových. Za doktora Richarda. Oni byli von Peck, přátelili se s Harrachy. V jejich honosném domě se scházely různé společnosti a já to úplně hltala. Kdykoliv mi dovolili si přisednout, naslouchat, být u toho, snažila jsem vydobýt si prostor. Čekala jsem, že si někdo z hostů všimne, jak jsem úžasná. Že řekne, že jsem je pobavila, zatleskají mi a já jdu spát.

A co se děje, když potlesk nemáte?

Strašně po něm toužím. Je to vlastně závislost. Potlesk je nakonec jediné, co jako herec za svůj výkon dostáváte. Vím, že jsem roli dala, co jsem uměla – a neumíte si představit, co pro mě znamená, když si jdu po představení dát víno na bar a diváci mi říkají, že to bylo fantastické. Úplně brečím i teď.

Řekla jste taky, že jste šikovná a tu cenu si zasloužíte. Sám se většinou pochválí někdo, komu pochvala chybí. Chválili vás doma?

Vůbec. Ani otčím, a už vůbec ne matka. Milovala mě, ale viděla mě úplně jinak. Pro ni jsem byla pořád málo. Když jsem se nedostala napoprvé na JAMU, říkala, že nemám talent. Podle mé teorie jsem nedomazlené děcko. Všecko, co jsem odmala dělala, jsem dělala proto, že jsem volala: „Já jsem tady taky, všimněte si mě.“ Nejen můj bratříček, nejen rodina Pekova, ale i já – Simona Vidláková z Třebíče, Nádražní 1A. A opravdu si myslím, že jsem v téhle roli šikovná. Kdybych nezískala Cenu kritiky, nebyla nominovaná na Českého lva a nedala tomu všechno, tak bych to neříkala. Byla to moje největší životní příležitost a strašně jsem se bála, že šikovná nebudu. Co já všechno dělala, abych to o sobě mohla nakonec říct…

Co všechno?

Odhalila jsem nejniternější chvíle svého života, propady, pády do smrti, nemoci, špatné lásky, dokonce i jméno prvního chlapce, který mě připravil o panenství. Vracela jsem se ke svým vlastním chybám. K tomu, že věci mohly být jinak a dopadnout lépe. I ta prvorepubliková luxusní rodina, o které Valerie říká, že ji nepřijala, je ze mě. Dopsali jsme to do scénáře. Trpěla jsem za jediným účelem – věděla jsem, že tuhle útrpnou linku ta postava mít musí. Podle mě takhle vypjatě opravdoví, vrcholní profesionálové nepracují.

Vy nejste profesionál?

Nejsem. 

A co jste?

Spíš naturščik, který chce často ve své roli sám sebe pobavit. Když něco hraji postopadesáté, upravuji si to, zaměňuji slova. Čeština je obrovsky bohatá. Některé současné scénáře mi na vyjadřování přijdou nuzné. Chci pobavit a doufám, že když bavím sama sebe, pocítí to i divák. Vrcholný profesionál naproti tomu zahraje všechno – smutek, pláč, křik – tak, že i baby ve třetí řadě z toho rodí.

Vy bolest a pláč nehrajete?

Já to musím prožít, tím pádem se přirozeně vyčerpávám. Můj doktor říká, že pro mě hraní není dobré. Pro mě je ale podstatné, co to dává mně. A to je jediná věc. Že na dvě tři hodiny opustím sama sebe. 

A to chcete?

Strašně si od sebe odpočinu. Od Simony Pekové. Nemám doma žádnou techniku, televizi, internet, chytrý telefon. Nic mě nerozptyluje a neustále mi pracuje hlava, rozvíjí se mi v ní obrazy, zhušťuje se imaginace, někdy mám pocit, že mi praskne. Když hraji, je to, jako když si divák odloží v šatně kabát. Já si odložím Simonu. Jsem dvě hodiny Akulina Ivanovna v Maloměšťácích.

Takže herectví jako terapie?

Vysloveně. Jako kdybych měla nějakou psychickou poruchu – a možná i mám. Něco ve mně je. Jako když vezmete hodinový stroj: všechno tam klape, jsem ráda, že běží, ale někdy tam chybí kousek nějaké nožičky. Něco se někdy zadrhne. Herectví ten strojek maže.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vaše maminka byla krásná vdova, ale se Simonou jako batohem na zádech. Měla jste pocit, že jste jí byla na obtíž?

Měla. Jednou, když na tom byla zle, mi dokonce řekla památeční větu, že kdybych tu nebyla, spáchá sebevraždu, ale zároveň mi vyčítala, že můžu za to, jak vypadá. Že jsem ji připravila o krásu.

To nemůže být lehké, slyšet to jako dítě…

Je to strašné. Já jsem prostě byla opuštěná, nechválená, strčená někam do rohu. Ani jsem nevěděla, že se moje maminka vdala. Na svatbě jsem nebyla. Jako bych žila ve světě, do kterého jsem pozvaná, ale který mi nepatřil. Prý jsem jako holčička chodila po ulici, kde jsme bydleli a kde bydlela i kulturní elita, a chlubila se, že mi umřel tatínek. Dokážete si to představit?

Váš otčím byl vážený gynekolog. Nechtěl, abyste byla něčím jiným než herečkou?

Chtěl. Myslel si, že bych mohla být právník nebo lékař. To pro mě nebylo, ale zase jsem hraní neměla vymyšlené. Odmala jsem nechodila do kroužků, nechystala se na to. Jen jsem ráda recitovala, chodila do kina a bavilo mě, jak byli umělci, k nimž jsem jako malá přičichla, svobodní, jak krásně mluvili. Být součástí téhle rodiny mi přišlo báječné. Něco tvořit, někomu něco předávat. Nikdy jsem se ale nikam natlačila. Když se mě ptali, proč nejsem v Praze, říkala jsem, že mi je umělecky v Brně dobře. Měla jsem takové své hřišťátko: lidé mě znali, dostávala jsem krásné role. Mně tahle popularita stačila.

Po JAMU na konci sedmdesátých let vás chtěl do Chebu režisér Miroslav Krobot, ale vám se prý nechtělo, že to bylo daleko.

Chtěla jsem být hlavně v Brně, konkrétně v Mahenově činohře, protože mi na škole říkali, že mám dobře zastřený hlas, který se hodí pro velké jeviště. To se mi ale nepoštěstilo. Na stipendium od ministerstva kultury mě tehdy nakonec přijalo alespoň Divadlo bratří Mrštíků, velký soubor.

Tam jste nastoupila v roce 1981. Jaké to bylo pro mladou začínající herečku, být a prosadit se v takhle velkém divadle?

Bylo to skvělé. Pracovala jsem s lidmi, které jsem obdivovala. Kteří mě přivedli k literatuře, dělala se velká světová dramata, kde se opravdu něco žilo a řešilo. Dnes mi divadlo často přijde minimalistické. I Přišla v noci je vlastně „jen“ hádka v rodině. Je to neděle, která se nevydaří – a to víte, že jsem měla chuť tam to velké drama, toho Dostojevského, vnést.

Vaší další klíčovou scénou bylo Divadlo Husa na provázku pod Vladimírem Morávkem. Ale zpětně o téhle zkušenosti emotivně mluvíte jako o jáchymovských dolech…

Začalo to inspirativně, ale nakonec to bylo brutální. Morávka jsem potkala na chodbě v Divadle bratří Mrštíků, byl student režiséra a pedagoga Milana Páska, který soubor vedl a měl mě i moji expresi rád. Byl pro mě guru. Dával mi po absolutoriu na JAMU řadu šancí, krásné role – Julii, Médeu. Pásek byl luxusní gentleman, Morávek měl vytahanou košili, málem slepecké brýle, přišel z Bruntálu. Ale rozuměli jsme si. Dával skvělé rady a u Mrštíků se mnou udělal dvě skvělá představení. Chtěl pak na Provázek a dostal se tam, ale jeden druhému jsme se ztratili.

Jak se to stalo?

Šla jsem na mateřskou a později ho jednoduše poprosila o práci. Začal mě zaměstnávat. Nenabízel mi ale role, dělala jsem mu asistentku režie. Asistovala jsem u Richarda III. v Globu. To bylo strašně těžké. Byl nervózní, až zlý. Pak přišel Excalibur a série Dostojevského. V Raskolnikovi mi nejdřív dal roli lichvářky, která zemře v prvním obraze. Jenže Kamila Polívková udělala krásný, výjimečný kostým kobry a já toho využila a vnutila se na celou hru jako přízrak, protože Raskolnikov je se mnou propojený. Procházím celým dějem. Pak jsme s Vladimírem točili Nudu v Brně. Ale vztahy se horšily, a když se stal ředitelem, byla jsem odejita… Říkám si sama pro sebe, že mě ale vyhodil jakoby z lásky. Tak strašně jsem s tou jeho prací žila, pomáhala mu, až na ní visela, a on mě takhle vlastně osvobodil.

Kde se ve vás vzala ta dravost, s jakou jste se „vnutila“ coby kobra? Tahle touha se prosadit?

Když mě nevidí, prostě se připomenu.

Díky Morávkovým inscenacím jste nakonec po letech dostala roli v Přišla v noci. Jeden z režisérů Tomáš Pavlíček si vás pamatoval z představení, na která do Brna jako náctiletý jezdil. Před pár lety vás pak uviděl ve hře Naši, s níž jste s HaDivadlem hostovali v Praze. A zavolal s rolí Valerie.

Ano. Nebyl ani casting. Byla to role pro mě.

Třetí věc, kterou jste při přebírání Ceny kritiky řekla, bylo to, že jste šťastná. A že si připadáte jako československý sportovec a otužilec František Venclovský, když v roce 1971 přeplaval kanál La Manche. Proč tohle přirovnání?

Chtěla jsem mluvit o sobě a o práci na tom filmu. Jednoduše říct, že jsem to – stejně jako on – přežila a jsem šťastná a jsem tady.

Co jste musela přežít?

Mně ta žena drala srdce a duši. Je prostě obrovsky bolavá. Je mi jí líto. Třeba když jsme točili scénu ve vaně, kde jsem jim různě klouzala, voda stydla, tak tam jsem si fyzicky připadala, jako když přes ten kanál La Manche opravdu plavu. Nedařilo se mi to, hledala jsem ji – a to hledání mě zaválo od mojí zábavnosti do její bolesti. Je v ní všechno. Je to boj, je to strach, přibývající věk, je téměř bezdomovec. Zpytuje svědomí.

A jste tedy šťastná?

Nesmírně. Jako bych dostala tuhle roli za odměnu za všechno, co špatného jsem v životě zažila. Co hrozného mě potkalo – od domácího násilí po mrtvici. Takže šťastná, ale taky strašně unavená.

Pokud to pro vás tedy byl boj o přežití, co vás chránilo během natáčení, abyste se – obrazně řečeno – neutopila?

Naše sofistikovaná parta. Věděli, jak na tom poctivě pracuji. Nebylo jim protivné vést se mnou dialog, vnímat moje nápady, návrhy, když jsem chtěla něco změnit, do něčeho vložit svůj vlastní příběh. Naslouchali mi, rozuměli, uměli mi říct i „ne“. Uměli mě krotit ve výrazu a říct: „Simono, nepřeháněj.“ Protože já vždy začínám od vnitřní exprese, která ve mně je. Pro mě je lepší, když herec v sobě má víc, než když tam není nic. Je sice známé, že méně je více, ale když já miluji víc! Úkolem režisérů pak bylo tu expresi ubírat.

Přiznáváte se, že ráda poučujete, radíte. Mluvila jste jim tedy do režie? Měla jste pocit, že potřebují vaši pomoc?

Nikde jsem jim nic neškrtala, nikam nic nevpisovala. Scénář prošel ale různými změnami a já se jím dlouho zaobírala. Nebylo to tak, že jsem si ho přečetla cestou do Prahy v autobuse.

Co byla ta vůbec první vnitřní emoce, na které jste tu postavu invazivní matky stavěla?

Určitá provokace mojí maminky. Vzpomínka na ni. Hodně o ní mluvím jako o inspiraci pro Valerii, ale nechtěla bych na ni všechno svádět. Vyrůstala jsem jen s ní v otčímově rodině. Vybavila jsem si jednu strašně nepříjemnou situaci, kdy to matka takzvaně myslela dobře. Přišla ke mně na návštěvu. Jednou jedinkrát. Pak už nikdy nechtěla. Bylo mi čtyřicet. Pekla jsem kuře a ona mi řekla, že to dělám blbě. Že nejprve se syrové musí nasolit, pak zprudka zatáhnout a dát do trouby. Mně to bylo jedno, já ho dávám do trouby rovnou a je výborné. Ale ona tak zprudka zatahovala, že ohodila šťávami čerstvě vymalovanou kuchyni. Nepleť se mi do života, obořila jsem se na ni. Ona se rozplakala. Zavolala otčímovi, který si ji vyzvedl. A už nás v tom bytě nikdy nenavštívila. Což mi nevadilo. Jezdila jsem za ní.

Ono Přišla v noci je pro vás vlastně v jistém smyslu jako jedno velké terapeutické sezení. Jako byste prošla regresivní terapií a vynořovaly se vám vzpomínky na matku, nepřijetí, osamocení, vlastní traumata…

Určitě. Proto říkám, že hraní je někdy o život – vzpomínky, pády do tmy, nové hledání. Svobodná matka, matka na smrt nemocná, otčím odchází. Nesoulady. A to všechno je pod pláštíkem Valerie, která opustí jako mladá svoje děcko, ale není blbá. Ví, že to byla chyba.

Není vaše tvrzení, že divadlo je někdy o život, přece jen příliš dramatické?

Hrát není lehké, když to není jen jako. A mě to „jako“ nebaví. Já to ani jinak neumím. Zároveň nejsem v žádném případě Valerie, což si o mně po filmu plno lidí myslí.

Přišla v noci byl komorní nízkonákladový film. Natáčel se z velké části v bytě druhého režiséra Jana Vejnara. Vy jste měla sedm natáčecích dní. Vyhovovalo vám to?

Mimořádně. To jsem nezažila nikdy v životě, strašně nám ten krátký čas pomohl při práci. Jednoho dne mě přivezli do Prahy, ubytovali v hotelu, odkud jsem to na plac měla procházkou, a od rána do noci jsem se věnovala roli. Dokonce jsme začali skutečným začátkem, aby se mi lépe pracovalo – kdy Valerie dorazí do bytu se žlutým kufrem.

Zkoušeli jste?

Zkoušeli jsme si to číst. Ani svého filmového syna Jiřího Rendla, ani jeho partnerku Anetku Nesvadbovou jsem jako herce neznala. Režiséři je přivezli za mnou do Brna, kde jsme se nakvelbovali do pronajatého bytu. Vůbec mi to nešlo. Moje čtení bylo takové trapné. Sama jsem se slyšela, jak to čtu blbě. A jak oni dva čtou dobře. Bavilo mě sledovat, jak pracují, jak jednoduše tu pravdu hledají. Hodně jsem se od nich naučila. Moje trapno zmizelo až se scénou, kdy se jim Valerie nabourá do ložnice a řekne, že si klidně před nimi uprdne. Tady jsem přes tuhle nehoráznost tu její dušičku čapla. A dál na ní pracovala. Ona toužila do té rodiny vnést třeba smích, fyzično. Ne že spolu budeme mlčet. To taky dělala moje maminka.

Je podle vás dnes dost rolí pro starší herečky?

Jsem příkladem, který dokazuje, že se to nemá prostě vzdávat. Že se i žena určitého věku může dobrat k cílové pásce. Nemusí to zabalit a být jen důchodce. Je to jen o odvaze. A moji chlapci-režiséři byli odvážní. Šli se mnou do dobrodružství – hledat to, že i stará může hrát mladou. Teď jsem ale zjistila, že mě moc baví hrát postavy mužské.

Proč?

Je to jiný druh urvání se ze řetězu.

Takhle jde nejlíp pojmenovat vaši metodu – urvat se ze řetězu?

Jsou i dramatičtější herečky, za kterými padají kulisy. To se mi neděje, ale jsem takový papiňák. Což mi připomnělo, že jsem si v papiňáku udělala dobré jídlo, když jsem přijela v noci z Cen kritiky a potřebovala dobít energii.

Co jste si uvařila?

Zvěřinu. Teď ji kupuji. Jak se přemnožila vysoká, je to cenově výhodné.

Když už jsme u těch asociací, zvěřina mi připomněla, že vaší vůbec první divadelní rolí byl jelen v Záhořanském lovu.

Jelen a služka v jednom. Ve dne sloužila, v noci se měnila v jelena a strašila. Jelena jsem milovala hrát víc než služku.

Jak se hraje jelen?

Neumím dělat zvířata, takže jsem se musela naučit na lekcích dýchání to jejich troubení. Byla to skvělá role. Vážila jsem asi sedmdesát kilo, prsa pětky, blond husté vlasy a měla jsem krásný kostým – upnutou kamizolu, bílé kamaše. Rukama jsem dělala parohy.

Viděla vás tehdy vaše maminka?

Neviděla. Na moje představení moc z Náměště nad Oslavou, kde žila, nejezdila. Přijela ale na nádherné představení Kdo chce zabít Jessii?, které Vladimír Morávek udělal podle hry Marshy Norman Dobrou noc, mami. Po představení plakala, líbala mě a říkala, jak to bylo překrásné, že nikdy nevěřila, že budu takhle hrát. Dnešním dnem tě pasuji na herečku, Simonko, pronesla.

Jak dlouho vám vlastně trvalo, než jste se s kritickou matkou srovnala?

Já jí to nikdy nezazlívala. U nás se hodně zapomínalo. Za čtrnáct dní jsme o ničem nevěděly, ale zároveň jsem vždycky mohla přijít a říct, jak mě zlomila nebo ponížila a co to pro mě znamenalo. Teď ji mám doma. Před smrtí po mně chtěla, abych si její urnu nechala. Nechtěla být nikde pohřbená, byla strašně zimomřivá. Pekova rodina jí ale přání nesplnila, dali ji někam u sídliště do mělkého hrobu. Tak jsem si pro ni jednou v noci s kamarádem přišla a vzala ji domů. Dnes a denně s ní mluvím. Pořád si máme co říct. Krásně si pokecáme. Víc než kdy jindy.