Když mužům ubývá sil

Zdálo se, že čím více píše, tím více se mu jeho sen o uznání a slávě vzdaluje. Po jedenácti titulech to ale vypadá, že se sedmačtyřicetiletý David Zábranský dočká – o jeho novince Jů a Hele se už teď mluví jako o jeho nejlepší knize. Překvapivé přitom je, že se nejedná o velký román, o který se v předchozích letech opakovaně pokoušel, ale o autofikci, jež se mu ukazuje být mnohem bližší.

Málokterý tuzemský autor byl tolik srovnáván s jinými jako právě Zábranský. U jeho prvotiny Slabost pro každou jinou pláž, za kterou získal Magnesii Literu coby objev roku, padal nejčastěji příměr s Milanem Kunderou. U pozdějších próz to byl pro zlomyslné tepání společnosti Michel Houellebecq, s nejnovější knihou se často mluví o Karlu Ovem Knausgårdovi. 

Pokud má Zábranský něco společného s jeho šestidílnou sérií Můj boj, pak je to míra, s níž nešetří své blízké ani sebe. Na oltář literatury obětoval svou matku, manželku i děti, ze sebe učinil vypravěče, a aby nedošlo k mýlce, nechal všem reálná jména. Jestliže je mu naopak v něčem na hony vzdálen, pak v tom, jak je jeho text opečovávaný, jakkoli jej s despektem nazývá deníčkem.