Letos v zimě se naštvali evropští farmáři. Napříč kontinentem propukla vlna povšechné nespokojenosti – s drahou naftou, nízkými výkupními cenami, novými povinnostmi, importem z Ukrajiny, obchodní smlouvou s Jihoameričany i přehlížením venkova. Protesty na několika místech překypěly v pouliční vandalství, ničení obilí a barikády na dálnicích.
Evropští ministři v panice sáhli po nejspíš jediném ústupku, jaký šlo udělat rychle: z reformy agrárních dotací, kterou několik měsíců předtím slavně schválili, opět vyškrtli hlavní pravidlo péče o zeleň kolem polí. Nicméně bylo jasné, že stížnosti se tím ani nezačaly řešit. Zápletka naopak potvrdila, jak bezvýchodně polarizovaná je naše konverzace o zemědělství. Jedna strana chce více respektu pro krajinu, která čelí suchu, vytrácí se z ní živá příroda a půda přichází o úrodnost. Druhá strana sporu má už tak dost svých trablů a jediná změna, jakou si umí představit, je ještě větší intenzifikace.
Ursula von der Leyen přišla s plánem, jak z klinče ven. Svolala cosi s názvem strategický dialog o budoucnosti zemědělství. Řízením pověřila distingovaného německého profesora a přizvala asi třicet reprezentantů všech, kdo s farmařením nějak souvisejí: agrárních svazů a ochránců přírody, potravinářského průmyslu, obchodních řetězců, bankéřů nebo výrobců hnojiv. Znělo to trochu jako velké plácnutí do vody. A protože pak o věci dlouho nebylo slyšet, ledaskdo (včetně autora tohoto článku) si myslel, že obratem spadla pod stůl. Načež nyní v září členové dialogu oznámili, že se domluvili. Ukázalo se, že si dali bobříka mlčení, celé ty měsíce potichu pracovali a hledali shodu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
