Co jsem viděla v pekle jménem Darién

Shromáždili se ještě před svítáním. Děti s rozespalýma očima se protahovaly. Dospělí ověšení zavazadly a batolaty pozorně poslouchali člověka pracujícího pro nejmocnější kolumbijský drogový kartel, Klan ze zálivu. Křičel pokyny do megafonu a alespoň na chvíli tím přehlušil kakofonii okolní džungle, ptáků a hmyzu. Zabalte si dost jídla a vody, hlavně pro děti. Modré nebo zelené pásky na stromech – pokračujte v cestě. Červená páska – jdete špatně a otočte se. 

Pak přijde modlitba za bezpečí a život celé skupiny. „Pane, dbej na každý krok, který uděláme.“ Když se slunce vyhouplo nad horizont, vyrazili. 

V davu, který se to ráno vnořil do džungle, bylo víc než 600 lidí, kteří před sebou měli 100 kilometrů dlouhou cestu ze severní Kolumbie do jižní Panamy. Šest stovek není na současné poměry nijak hodně. Pocházeli z Haiti, Etiopie, Indie, Demokratické republiky Kongo, Brazílie, Peru, Ekvádoru a Venezuely. Mířili na sever, k jedinému proužku země, která spojuje Jižní a Střední Ameriku. 

Darién se celá staletí považoval za zcela nepřekonatelný. Průzkumníci a ti, kdo chtěli tenhle kus země kolonizovat, tu umírali hlady a žízní, požírala je divá zvěř a topili se v divokých řekách. Nebo prostě vešli do džungle a už je nikdy nikdo neviděl. Všechna tahle nebezpečí trvají, přesto se v posledních letech džungle proměnila v mnohaproudovou dálnici pro lidi toužící dostat se do Spojených států. Podle OSN letos překročí Darién 800 tisíc lidí. To je dvakrát víc než loňský počet – a ten byl tehdy nepředstavitelný. Skupinou, která roste nejrychleji, jsou děti pod pět let. 

Spojené státy se dlouhé roky snaží migranty odradit. Tlačí na jihoamerické sousedy, aby uzavírali zavedené trasy a nevydávali víza cizincům, kteří se obratem pokusí překonat americkou hranici. Nic z toho migranty nezastavilo. Jen je to nasměrovalo na stezky v džunglích – a nad těmi rychle a ochotně přebraly kontrolu zločinecké organizace. Klan ze zálivu, který se nyní nazývá Ejército Gaitanista de Colombia, prakticky vládne téhle části severní Kolumbie. Už dlouho tudy pašoval zbraně a drogy. A tak začal pašovat i lidi. 

Každý, kdo v Dariénu pracuje, musí mít od kartelu posvěcení a předávat mu část svých výdělků. Kartel nechal vytesat schody do příkrých srázů, převisy osadil žebříky a v táborech funguje wi-fi. Mají reklamy na TikToku a YouTube a každý si může místo zarezervovat on-line. Dariénem vede řada cest. Ty nejnamáhavější jsou nejlevnější – současná cena za osobu pěšky skrz džungli je 300 amerických dolarů. Cesta lodí až na pobřeží vyjde na víc než tisíc dolarů. 

Jela jsem v prosinci do Dariénu s fotografkou Lynsey Addario, protože jsem chtěla na vlastní oči vidět, co jsou lidé ochotní podstoupit, aby se dostali do Spojených států. Než jsem vyrazila, mluvila jsem s novináři, kteří cestu podstoupili. Dostali tyfus, všemožné vyrážky, zachraňovali je z džungle na poslední chvíli, měli záhadné nemoci, kterých se pak měsíce nemohli zbavit. Jednoho oloupili ozbrojení lupiči a přivázali ho ke stromu. Je možné se připravit a přijmout opatření, aby byla cesta bezpečnější, říkali. Ale nakonec je k přežití vždycky potřeba kus štěstí. 

Panamské úřady každý rok vyprostí z džungle desítky těl, ale mnohem víc jich divočina pohltí. Za smrtí těchto lidí nejsou jen extrémní podmínky, ale taky pokřivená logika Ameriky a dalších bohatých států: když cestu znesnadníme, vydá se na ni míň lidí. Tak to ale nefunguje – ve Středomoří, na Rio Grande ani v Dariénu. Každý rok se vydává na cestu víc lidí. To, co jsem v džungli viděla, jen potvrzuje pravidlo, které platí na celém světě: čím těžší je cesta, tím víc na ní vydělají kartely a jiní zločinci, a tím víc lidí tu zemře. 

 Tohle je naše chvíle 

Noc předtím, než jsme vyrazili, přecházel Venezuelan Bergkan Rhuly Ale Vidal nervózně sem tam kolem tábora na samém okraji džungle a mezitím dokola přebaloval zavazadla své rodiny. Byl tu s partnerkou Orlimar a dvěma dětmi, dvouletým Isaacem a osmiletou Camilou. I v noci bylo parno a Bergkanovi se hlavou honila jedna obava za druhou. Co když jedno z dětí upadne a zraní se, nebo ho sklátí horečka? Co když některé kousne had? Neudělal strašlivou chybu, když se snaží zajistit své rodině budoucnost zrovna takhle? 

Prvního dne byla cesta posetá balvany a plazily se po ní ostnaté stonky keřů. Přes řeku jsme se brodili tolikrát, že jsem rychle vzdala vylévání gumáků. Stejně budou za pár minut zase plné vody. Bergkanova rodina šla v teniskách, které už byly potrhané a rozpadaly se. Kopce byly pokryté mazlavým bahnem a tak prudké, že jsme nestoupali, spíš jsme se po kolenou plazili vzhůru a chytali se pokroucených kořenů.

Minuli jsme stánky s lahvemi vody a energetických nápojů, dvě za pět dolarů. Nosiči, kterým se říká mochileros, kroužili kolem rodin a nabízeli své služby. „Nosíme děti, nosíme batohy!“ volali. Účtovali si zhruba sto dolarů za den a snažili se také smlouvat s migranty o věci, které měli v zavazadlech. Orlimar zkusila vyměnit stará sluchátka za nové boty, ale neuspěla. Bergkan několikrát ztratil trpělivost a křičel: „My nemáme žádné peníze!“ 

Dopoledne jsme došli k nejprudšímu kopci na celé cestě. Po půl hodině šplhání se Bergkan složil na zem a prudce oddychoval. Orlimar hodila na zem svoje zavazadla. „Co to máš v téhle tašce,“ zeptal se jí.  „Boty. Sandály,“ řekla tak potichu, že její slova skoro nebylo slyšet. 

Bergkan jí řekl, ať se zbaví všeho, co půjde. Vytáhla čisté oblečení. „Někdo jiný ho užije,“ řekl jí. I rodiny kolem nich vyhazovaly ze svých zavazadel zbytečnou zátěž. Lidé, kteří měli sílu jít dál, nás míjeli s očima upřenýma dopředu. Jako by vyčerpání znamenalo nemoc, jíž se dá nakazit pouhým pohledem. 

Přejít džungli může trvat tři dny, ale taky deset. Záleží na počasí, váze batohů a prachobyčejné náhodě. Malé zranění může i pro zdravého člověka znamenat katastrofu. Pašeráci často tvrdí, že cesta bude kratší, než je tomu ve skutečnosti – Bergkanovi řekli, že se půjde dva dny. Po pár hodinách cesty mu došlo, že nejsou zdaleka tak hluboko v džungli, jak by měli být, a že nemají dost jídla ani vody na celou cestu. 

Bergkan a Orlimar si svůj život představovali jinak. Seznámili se jako teenageři a šli spolu na vysokou. Orlimar studovala na zdravotní sestru, Bergkan na inženýra. Venezuelská ekonomika se ale v roce 2014 zhroutila kvůli korupci i neschopnosti. Potírání opozice, se kterým autoritářský prezident Nicolás Maduro začal, vedlo k tvrdým americkým sankcím. Budoucnost, kvůli které studovali a kterou si budovali, přestala existovat. V posledních deseti letech odešlo ze země přinejmenším 7,7 milionu Venezuelanů. 

Bergkan a Orlimar pět let brali každou práci, která se namanula, nejdřív ve Venezuele a pak v Peru. Jejich přátelé a spolužáci jeden po druhém odcházeli do Spojených států. Pak za nimi přišla Orlimařina sestřenice Elimar, která pro ni byla jako sestra, s nabídkou: Její přítel, který žil v Dallasu, zaplatí Bergkanově rodině nejlevnější cestu přes džungli, pokud s nimi pojede Elimar a její dvě děti, kterým bylo šest a osm let. „Ve Venezuele vám nikdo nepůjčí peníze, natož takovou částku,“ řekl mi Bergkan. „Byla to naše chvíle.“ V USA plánovali zůstat jen do doby, než se venezuelská ekonomika zotaví a oni se budou moci vrátit domů.

Hodiny jsme se plahočili do kopce, Isaac balancoval Bergkanovi na ramenou. Ten mu pevně svíral nohy, vždycky třicet vteřin běžel nahoru co největší rychlostí a pak se zase zhroutil. Třásl se a obličej mu hrozivě zbrunátněl. „Ta tíha je jenom ve tvé hlavě,“ řekl si jednou, aby se povzbudil. Camila se několikrát zničehonic zastavila, čímž zablokovala dlouhého hada lidí za sebou, a křičela. „Mami! Já už nemůžu!“ 

Kolem jedné po poledni Isaac usnul a jeho tělíčko se začalo kolébat za strany na stranu. „Jako by byl třikrát těžší,“ prohodil Bergkan směrem k Orlimar. Posadili se na sráz, aby nabrali síly. Elimar se nažila probudit svého synovce lízátky, ale nepohnul ani brvou. Jiní rodiče se zastavovali a ptali se, jestli je v pořádku. Bergkan z batohu vytáhl pytlík iontového prášku, smíchal ho s vodou, zatřepal Isaacem a všem čtyřem dětem přikázal, aby ho vypily. „Dostaneme vás odsud,“ řekl na první pohled jim, ale mnohem víc sám sobě. 

Nakonec nám jeden z nosičů oznámil, že jdeme moc pomalu a dnes už se do Panamy nedostaneme. Budeme spát v táboře pro opozdilce. Když jsme dorazili, našli jsme dřevěné podsady pro stany, improvizovanou sprchu, záchody a pár polních kuchyní, kde kolumbijští kuchaři servírovali kuře s rýží. Všechno samozřejmě něco stálo. Lidé kolem nás platili dva dolary za wi-fi, aby mohli příbuzné požádat o další peníze. Převod byl s dvacetiprocentním poplatkem. Elimar obcházela tábořiště a prosila další Venezuelany, jestli by jí nepůjčili, aby mohla zavolat svému příteli. Bergkan, Orlimar a jejich děti jen seděli a masírovali si bolavé nohy. Neměli komu zavolat. 

Doufám, že se máte dobře

Během pěti měsíců jsem Darién Gap prošla třikrát. Viděla jsem, jak se stále hlouběji v džungli objevují nové mosty a zpevněné cesty, wi-fi mělo pokaždé větší dosah. Místa, o kterých si lidé předtím jen vyprávěli, se objevují na Google mapách. Když jsem sledovala bouřící řeku pod nohama, mohla jsem se držet čerstvě napnutých lan nad strmými skalami, která pro rodiče s malými dětmi přivázanými na hrudi činí cestu přece jen trochu bezpečnější. 

Průvodci a nosiči jsou migrantům v patách s nažhavenými iPhony a ptají se: „Máte se dobře?“ nebo „Zacházeli jsme s vámi dobře?“ Během prvního dne cesty, kdy lidé ještě byli schopní se vzchopit a usmívat, nás natáčeli bez ustání. Videa míří na sociální sítě, kde cesta džunglí vypadá jako veselá procházka podmanivou přírodou. Příjmy kartelu i díky nim rostou – a je to další důležitý faktor, který migraci pohání. 

Spojené národy se snaží proti téhle lživé reklamě bojovat a na autobusových stanicích a dalších místech podél cesty k Dariénu můžete narazit na jejich pracovníky, kteří se migrantům snaží cestu rozmluvit a varují je před riziky. Většinou to nefunguje. „Ti lidé mají před očima jen Spojené státy,“ říká Cristian Camilo Moreno García, který působí v severní Kolumbii. „Vrátit se nepřipadá v úvahu.“ 

Druhého rána naší cesty se sto padesát lidí seřadilo před tábořištěm a čekalo, až vyjde slunce a budou moci vyrazit. Bergkan a jeho rodina nic nejedli. Těch pár plechovek tuňáka a sušenky si museli schovat na zbytek cesty. Děti byly pořád v pyžamu, což byly jedny z posledních kusů oblečení, které měly. Dvě ženy na konci řady vybíraly poslední platby a jako doklad za ně vydávaly pásky na zápěstí, které znáte z hudebních festivalů. „Prosím vás, připravte si peníze, ať můžeme rychle vyrazit!“ volaly. 

Šli jsme po úzkém horském hřbetě s prudkými srázy na obou stranách, ale všichni mnohem pomaleji než včera. Po hodině a půl cesty se Luciano, syn Elimar, sesypal na zem. Dospělí se nad ním seběhli: „Sundejte mu svetr, dusí se!“ někdo volal. Nosič, kterého jsme si s Lynsey zaplatily, beze slova zvedl dítě na ramena. Už se na jeho trápení nemohl dívat. Opět nasadil své tempo a brzy nám zmizel z dohledu. Elimar vypadala zničeně a poraženě, ale zároveň cítila úlevu. O jedno dítě je postaráno, aspoň do další zastávky. 

Lidským hadem se začne šířit, že se blížíme k panamské hranici. Nosiči, kteří poslední dva dny nezavřeli při nabízení svých služeb ústa, utichají. Vydělávat na migraci je proti panamským zákonům, soudy za to udělují i víc než dvanáctileté tresty. A panamští pohraničníci, zkráceně SENAFRONT, tyhle zákony tvrdě uplatňují proti každému, kdo prodává lahve vody, nosí batohy nebo provádí džunglí. Nosič, který odnesl Luciana, nám ukazuje jizvu na hrudi, kterou prý má z poslední cesty. Pohraničníci směrem do Kolumbie poslali spršku kulek a jedna z nich ho zasáhla. Říká nám, že se máme připravit na možný úprk. (Když se ptám Jorge Gobey, šéfa SENAFRONTU, jestli jeho lidé někdy střílejí na kolumbijskou stranu, říká, že „pokud se někdo ozbrojený vzpírá panamským úřadům, použijeme sílu“.)

Hranice je označená vlajkou a hromadou odpadků. Někdo si tu dělá fotku, nejistě oslavuje; bůhví jestli jsou na konci cesty, nebo teprve na začátku. Orlimar se pokřižuje, sedne si a hlavu svěsí mezi kolena. Jako první si panamských pohraničníků všimne Elimar. „K zemi, k zemi,“ volá na nás. 

Spolu s Lynsey popřejeme rodině hodně štěstí a spolu s kolumbijskými nosiči utíkáme zpátky z kopce do džungle. 

Jako velká rodina

Poté, co jsme nechali Bergkana a jeho rodinu na hranicích, vrátili jsme se zpět, abychom prošli druhou hlavní pozemní cestu Dariénem. Je prý trochu snazší, a proto dražší. Tentokrát jsme si s Lynsey u panamských úřadů vyjednaly povolení dojít až na samý konec. 

Po dni cesty jsme spali v dalším táboře a narazili na velkou skupinu Venezuelanů, kterou vedla žena jménem María Fernanda Vargas Ramírez, matka tří dětí, která dosud žila s rodinou v Chile. Jádro skupiny se dalo dohromady na sociálních sítích a cestou směrem k džungli nabíralo další a další lidi. Teď je jich jedenadvacet, až na jednoho jsou všichni z Venezuely. Lidé, kteří Darién přecházejí, si často cestou vytvoří s ostatními migranty pevné vazby; jsou skoro jako velká rodina. Pečují si navzájem o děti a při přestávkách hlídají, aby se nikdo nezatoulal a na nikoho ze skupiny nezapomněli. Tahle skupina byla obzvlášť semknutá. Sdíleli jídlo a vodu a měli v plánu dojít společně až do Spojených států. 

Když jsme se podruhé blížili k panamské hranici, kolumbijský průvodce, který se měl za chvíli rozloučit, poprosil několik z nás, jestli bychom se nepoptali po ženě jménem Cataña. Nedávno ji touhle cestou provázel, ale nikdo ji neviděl vyjít z džungle. Ukázal nám na telefonu její fotku. Seděla na autobusové zastávce, která působila jen jako přestupní stanice. Vypadala zadumaně, jako by nevěděla, co si myslet o cestě, která ji čeká. „Byla hodně pomalá. Ostatní ji nechali za sebou,“ řekl nám průvodce. 

„Nedokážu si představit, že by tahle skupina něco takového udělala,“ odpověděla jsem.

 „Uvidíme,“ řekl. Když začne docházet jídlo, dochází lidem i trpělivost.

Trasa, kterou jsme šli, byla vcelku nová, ještě tudy neprošly stovky tisíc lidí. Zeleň na nás dotírala ze všech stran a občas nebylo lehké odhadnout, kudy cesta vede. Překračovali jsme jaguáří stopy a míjeli křovináře, nejjedovatější zmije Jižní Ameriky obtočené kolem větví u našich kotníků. V roklině pod námi jsme viděli tenisku, lebku a kosti dolní končetiny ještě s bandáží kolem kolene, snad škrtidlem. Někdo tu naposledy upadl. 

Jakmile jsme vkročili do Panamy, objevily se nové hrozby: loupeže a sexuální napadení. Většinu z nich páchají domorodí Panamci. Jejich vesnice po celé roky čelily pravidelným nájezdům pašeráků drog a různých ozbrojenců. Někteří domorodci vzali do rukou zbraně, aby se mohli bránit, nebo sami začali drogy pašovat. Dřív je vláda před násilím nechránila, teď jim v násilí nebrání. 

Nosiči, kterým jsme zaplatily za to, že s námi budou pokračovat i v cestě Panamou, nám radili, ať se držíme pohromadě. Banditi si prý na velké skupiny nedovolí. Později jsme zjistili, že to není pravda – ve skutečnosti si velké skupiny cíleně vybírali, snad že je to efektivnější než olupovat po malých skupinkách. Míjeli jsme pohozené opuštěné batohy a naše nervozita rostla. Prodírali jsme se pořád hustším a hustším křovím – a najednou jsem si uvědomila, že vůbec nejdeme po cestě. Dva nosiči se začali hádat, kvůli komu jsme se ztratili. „Nekřičte,“ zasyčel třetí. Otočili jsme se nazpátek, ale u spadlého kmene stromu jsme museli zpomalit. „Popadněte děcka a jdeme,“ popoháněl nás jeden z nosičů. 

V poledne jsme dorazili do tábora známého jako La Bonga, jediné místo v džungli, kde panamské úřady povolují prodávat migrantům jídlo a vodu. Lynsey a já jsme se tu potkaly s tuctem pohraničníků, kteří nás odteď měli sledovat. S touhle podmínkou jsme mohly cestu absolvovat. Čekalo nás ještě šest hodin brodění řekami a plahočení se bahnem, než jsme zastavili na noc. Střídavě pršelo. Dospělí se dělili o pár stanů a spali na směny. 

Venezuelanka Adrianny Parra Peña se právě soukala do vydýchaného stanu, tvář ušpiněnou. Spolu s manželem se celou cestu starali o devítiletá dvojčata Maríi Fernandy. Přenášeli je přes brody a postrkávali je do strmých kopců. Adrianny chce vlastní děti, ale za posledních šest let se třikrát stěhovali. Nejdřív do Peru, pak do Chile a teď, jak doufá, do Spojených států. „Už jsme unavení těmi věčnými přesuny,“ říká. „Tak se nedá žít.“ 

Otřepat, utáhnout, dál

Následující ráno nás čekala nejtěžší část cesty: zdolat několik skalních stěn. Jsou na nich napnutá lana, ale těžko říct, které drží pevně a které povolí. „Bože můj, na to se nemůžu dívat,“ říká María Fernanda, když překonává skálu její sedmiletá dcera. Zakrývá si oči a volá: „Drž se pevně, princezno moje!“ 

Osmiletá Katherine, na kterou pak došla řada, uklouzla a spadla do hloubky pěti metrů, až do kamenitého koryta řeky. Její matka stoupala hned za ní a jako přikovaná sledovala, jak se nosiči vrhají za její dcerou do vody. Katherine plakala, ale nic se jí nestalo. Takřka hned jsme pokračovali v cestě. Nikdo nechtěl moc myslet na to, co se právě mohlo stát. 

Další den byl pro skupinu čtvrtý v džungli a celkem patnáctý na cestě z Chile. Došli jsme ke spadlému kmenu porostlému vlhkým mechem – byla to jediná cesta přes divokou řeku. Zastavila jsem se. Nebylo možné neuklouznout. Pak jsem si všimla malé holčičky, kterou jsem doposud neviděla, jak stojí před kládou; oči dokořán, jako by si nebyla jistá, co má dělat. Jeden ze starších chlapců v naší skupině k ní došel, pevně ji chytil zezadu za břicho a přenesl ji. Na druhé straně ji bez okolků postavil na pevnou zem a pokračoval v cestě. Nadechla jsem se a vykročila. 

Začaly se objevovat opuštěné stany. Znamená to, že už se blížíme k okraji džungle, nebo ti, kteří tu šli před námi, byli prostě tak vyčerpaní, že neunesli ani nejzákladnější vybavení, ptali jsme se v duchu. Poprvé jsme také začali potkávat samotné lidi, jak sedí na kamenech či pařezech a zírají do dálky, zjevně opuštění svými spolucestujícími. Řeku jsme překračovali za rodinou s třemi dcerami, z nichž dvě byly handicapované. Té nejstarší mohlo být deset, ale otec ji měl přivázanou na hrudi jako malé miminko, jen dlouhé končetiny jí plandaly. Otec uklouzl a oba zmizeli pod hladinou. Když se vynořili, dcera křičela a kašlala. Otec se otřepal, utáhl popruhy a šel dál. Vedle cesty ležela rozkládající se mrtvola přikrytá kusem látky. 

Tucet panamských pohraničníků, kteří šli s námi, nás začal prosit o naše poslední jídlo, až nám nakonec došlo. Byli vyčerpání a chtěli pořád dělat přestávky. Jejich zdravotník vytáhl fyziologický roztok. Ten jsme mu daly my spolu s ředitelnou protilátkou, která je prevencí na hadí uštknutí. Ale voják měl palčivější problém. Napil se říční vody a dostal průjem. 

Kolem poledne jsme došli na Tres Bocas, místo, kde se stékají tři řeky a kde voda na konci období dešťů pravidelně vyplavuje lidská těla. Několik členů skupiny Maríi Fernandy zůstalo daleko vzadu, spolu s polovinou pohraničníků. Jeden z těch, kteří šli s námi, nás varoval, že jsme přes dvacet kilometrů od okraje džungle, ale v terénu, který nás čeká, nám cesta může připadat ještě dvakrát delší. Nemůžeme čekat na ostatní. 

Čtyři hodiny jsme střídali běh s velmi svižnou chůzí. Neměla jsem tušení, že jsem něčeho takového fyzicky schopná. Konečně jsme se vynořili z husté vegetace na kamenitou pláž, kde čekaly stovky migrantů. Mnozí říkali, že nejedli celé dny. 

Nasedli jsme do motorových člunů řízených domorodci, cesta stála pětadvacet dolarů na osobu. Za dvě hodiny, když slunce zapadalo, jsme dorazili do Bajo Chiquito. Vesnice s dvěma sty obyvatel, ze které – i když tu neteče voda, není tu elektřina, a už vůbec ne nemocnice – panamská vláda učinila oficiální vstupní bod pro lidi, kteří přešli Darién. A klíčovou součást „řízeného toku“ migrace, kterého se jí prý podařilo dosáhnout. 

A další

Džungle je hustá a není možné řešit, jak velká humanitární katastrofa se v ní každý den odehrává – ani selhání politiků a států, která k ní vedou. Ale v Bajo Chiquito je hodně z toho jasně vidět. Nedokonalý systém na přijímání a registrování migrantů je tu napjatý na maximum svých kapacit a možností. 

Když jsme se dali trochu dohromady, vystoupali jsme po schodišti do vesnice. Davy migrantů tu stojí od svítání do soumraku a čekají, až je úředníci zapíší a zaregistrují. Denně sem dorazí až čtyři tisíce lidí. Některé je potřeba po schodech vynést. Jiní je vyjdou, ale nahoře se zhroutí. 

Panama je papírově nejbohatší zemí Latinské Ameriky, ale domorodí obyvatelé vesměs žijí v naprosté bídě. Politici rádi bědují nad tím, jak obrovská migrace obrátila jejich životy vzhůru nohama. Ale pro místa jako Bajo Chiquito je to požehnání. Když jsem tu byla, nahlas vyhrávala hudba a migranti, kteří ještě měli peníze, si kupovali jídlo, wi-fi připojení, čisté oblečení nebo stany. Místní se mezi tím vším procházejí a v rukou mají ruličky dolarů, skutečné měny Dariénu. 

Většina migrantů, se kterými jsem ve frontě na úřední razítko mluvila, mi řekla, že byli okradeni v okolí vesnice. Ženy osahávali, jiné říkaly, že jim lupiči, když hledali peníze, strkali prsty do vagíny. Panamští pohraničníci to sledovali a rozhodně neměli v plánu něco vyšetřovat. Vůdcové zdejšího společenství říkají, že prosili vládu o pomoc se zločinci, kteří na migranty útočí, ale všechno je jenom horší. Doktoři bez hranic v únoru vydali zprávu o sexuálním násilí v Dariénu. Je tu stejně časté jako ve válečných zónách. Panamská vláda odtud organizaci záhy poté vyhodila. 

Na stěnách vesnických domů jsem si všimla plakátů s pohřešovaným devítiletým vietnamským chlapcem s baculatými tvářemi. Panamští úředníci mi tvrdili, že když k nim dorazí samotné dítě, čeká se, až z džungle vyjdou jeho rodiče. Ale stačila chvíle ve frontě a viděla jsem pětiletou ekvádorskou holčičku, která do vesnice došla se skupinou cizích lidí. Když přišli na řadu, nikdo z nich nepřiznal, že k nim nepatří. Neměli žádné dokumenty, které by prokazovaly její totožnost, ale úředníci je mávnutím poslali dál. 

Dlouhý had nemocných a zraněných se obtáčí kolem jediné místní kliniky, kterou tu otevřeli právě kvůli migrantům. V čekárně – pár židliček na kusu betonu pod otevřeným nebem – tu lidé zvraceli, škrábali si vyrážky, obvazovali krvavá zranění a chovali malé děti, které měly už několik dní průjem. Doktoři zpravidla vytáhnou několik tabletek proti horečce, trochu krému na vyrážku a zavolají dalšího pacienta. 

Dvě ženy přinesly kamarádku, která se málem utopila. Nesrozumitelně mumlala a nedokázala ani zvednout hlavu. Sestra je dovedla k vozíku a připojila ji k infuzi. Její tři děti to s hrůzou v očích sledovaly. Po chvíli se sestra vrátila a řekla rodině, že za chvíli budou muset odejít, i když žena ještě zdaleka nebyla v pořádku. Klinika zavírá v pět. Několik mužů, kteří právě sami prodělali prohlídku, ji sténající odneslo do stanu. 

Příští ráno se migranti zase seřadili do fronty na čluny, které by je dovezly do jiného tábora nedaleko dálnice; odtamtud mohou pokračovat do Kostariky. Nevěděli, že místa je dost pro všechny, a tak se všemi možnými jazyky začali hádat, kdo byl první. „Tak je to každý den,“ říká mi jeden z vojáků. Zahlédla jsem ženu, kterou včera odnesli z kliniky. Spala na pláži, její kůže měla zelenošedou barvu. Nejmladší z jejích dětí, osmiletý syn, měl její hlavu v klíně, hladil jí vlasy a odháněl mouchy. Dvě starší děti chodily nahoru a dolů po vesnici; vypadaly ztraceně a snažily se přijít na to, co dál. 

Zničehonic jsme s Lynsey zaslechly křik. Běžely jsme do růžového domu, ve kterém byly pokoje k pronajmutí, a uviděly velkou čínskou rodinu, kterou jsme rovněž potkaly den předtím na klinice. Už několik dní zápasili s horečkami, dostali ibuprofen. Toho rána se dědeček, sedmdesátiletý Jie-nien Šao, neprobudil. Jeho žena a dcera objímaly jeho tělo, modlily se a naříkaly. 

Pohraničníci zavolali vyšetřovatele, který za hodinu přijel. Syn se s pomocí překladače na telefonu snažil zjistit, jestli můžou jeho tělo zpopelnit nebo poslat zpátky do Číny, ale odpovědi ani tak nerozuměl. Úředníci tělo zabalili a položili ho do člunu na řece. Jeho žena sedla k pytli, za ní přistoupil zbytek rodiny. Místní lidé zametali ulice od odpadků. Přes řeku bylo vidět, jak připlouvají první migranti dnešního dne. 

Zavřete to, jedno jak

V dubnu jsme se do Panamy vrátily, abychom navštívily ospalou rybářskou vesnici Puerto Obaldía nedaleko kolumbijských hranic. Kdysi barevné fasády časem vybledly. Moc způsobů, jak vydělat peníze, tu nenajdete. Migrace dřív byla jedním z nich. 

Dlouhé roky přijížděli migranti do Puerta Obaldía na lodích z Kolumbie. Místní jim prodávali jídlo, nechávali je stanovat v městečku a za úplatu je dostávali dál. Buď letadlem z malého letiště do Panama City, nebo lodí do další vesnice, kterou už se zbytkem země spojovala silnice. Tak to bylo do roku 2015. Tehdy počet migrantů, kteří přešli Darién, poprvé překročil třicet tisíc za rok, a Spojené státy začaly tlačit na Panamu, ať zakročí. Pohraničníci začali místní zatýkat a obvinili je z pašeráctví. 

Když jsme přijeli, zrovna vrcholila kampaň před místními volbami. Vesnice byla posetá plakáty s usměvavými kandidáty. Všichni slibovali, že migranty přivedou zpět, i když nikdo neví, jak by se to dalo provést. Ti, se kterými jsem mluvila, přiznávali, že někdy bylo městečko skutečně přehlcené. V roce 2015 byly dny, kdy ve vesnici, v níž žije 600 lidí, tábořilo patnáct set migrantů. Ale dnes by bylo vše lépe zorganizované a zařízené, říkají, pro místní i pro migranty. 

Loďky tudy sice nikdy nepřestaly plout. Jen je převzaly kartely, říkají tomu „VIP varianta“ a účtují si tisíc dolarů za osobu. Vyrážejí hned po soumraku, i když je moře rozbouřené. Občas se potopí. Letos se utopilo přinejmenším pět lidí včetně dítěte z Afghánistánu. 

„Je to vina vlády, že tolik lidí umírá,“ řekla mi Alonsita Lonchy Ibarra Parra, jedna z kandidátek. Další, Luis Alberto Mendoza Peñata, mi popsal, jak vesnice neustále píše úřadům. Proč můžou migranti odpočívat a doplňovat zásoby v Bajo Chiquito, a tady ne, ptají se. „Píšeme dopisy. Odpovědi nedostáváme,“ říká. „Jestliže je přecházení hranic v Panamě ilegální, proč tam to jde, a tady ne?“ 

Spojené státy ale tlačí na Panamu a další země v regionu, aby migraci potlačovaly, nikoli uvolňovaly. Panama nedávno od Spojených států dostala šest milionů dolarů na zajištění deportačních letů. Američané také chtějí po Panamě, aby podél hranice postavila detenční centra; podobně jako jsou podél hranice s Mexikem. Nově zvolený panamský prezident zvítězil i díky slibu, že Darién naprosto uzavře.

Země už se o to dokonce pokusila, nebo to ohlásila, spolu s Kolumbií a Spojenými státy. Ale bez výsledku. Darién přešlo letos půl milionu lidí, historicky nejvíc. V červnu Panama přesně v místě, kde jsme hranici přešly my, instalovala plot s ostnatým drátem. Když jsem se ptala jednoho z kolumbijských průvodců, co kartel udělá, odpověděl: „Najde novou cestu.“ Plot stál sotva týden a už jím znovu procházeli migranti vystříhanou dírou. 

Stezky Dariénem nejsou jediný způsob, jak se dostat blíž Spojeným státům. Migranti a pašeráci nacházejí pořád nové a nové cesty. Stovky tisíc migrantů nedávno přiletěly do Nikaraguy, která se vzpírá americkému tlaku na zpřísnění vízové politiky. 

Americká velvyslankyně v Panamě Mari Carmen Aponte a další lidé z amerického ministerstva zahraničí mi řekli, že americká vláda se snaží najít rovnováhu mezi odrazováním migrantů a programy pro jejich bezpečí. Amerika otevírá po celé Latinské Americe kanceláře, kam můžou zajít lidé žádající o azyl. Spojené státy chtějí letos dopravit přímo na americkou půdu padesát tisíc lidí, mnohem víc než v minulosti. 

Klíčem pohovorů v kancelářích bude rozeznat skutečné uprchlíky od ekonomických migrantů. Většina lidí má ale několik různých důvodů. Hodně migrantů, které jsem v Dariénu potkala, mělo dobrý přehled o tom, které příběhy u amerických soudů fungují a které ne. A budou zdůrazňovat jakoukoli část svého životního příběhu, jen aby dostali své děti do bezpečí. 

Příliš často také platí, že odrazování a ochrana se nedoplňují, ale jdou proti sobě. Když jsem velvyslankyni Aponte převyprávěla svou zkušenost z Puerto Obaldía, kde zákrok panamských úřadů vedl jen k tomu, že migrantů se ujaly kartely a vedly je ještě nebezpečnější cestou, řekla, že ji nikdy nenapadlo přemýšlet nad situací takhle. Přiznala, že hledá cestu „mezi dvěma extrémy – z nichž ani jeden nefunguje“. 

Na své cestě do Puerto Obaldía jsem se také dozvěděla, že úřady povolily v lednu otevřít místním malý tábor, asi čtyři hodiny cesty od vesnice. Skupina policistů svolila, že nás tam s Lynsey doprovodí. Pohraničník z oddělení styku s veřejností, který nás doprovázel, se cestou několikrát pozvracel vyčerpáním. Když jsme dorazili na místo, vytáhli policisté energetické nápoje a kuře s rýží. 

Nelly Ramírez, osmapadesátiletá Venezuelanka, shrbeně seděla na lavičce. Druhý den cesty, na kterou se vypravila s dcerou a čtyřmi vnoučaty, uklouzla na listí a zlomila si nohu. Z rány jí pořád vytékal hnis. Ostatní migranti ji donesli do tábora a její rodina pokračovala dál. Žena, která tu pracovala, jí dala jídlo a hamaku na spaní. Nelly neměla peníze a s děsem přemýšlela, co dál. Kdyby tu ale tábor nebyl, tuší, že by zemřela sama v džungli. 

O dva dny později se někteří z policistů, kteří šli s námi, za úsvitu do tábora vrátili. Nepřišli vyšetřovat loupežná přepadení a znásilnění. Ani lidi, kteří řídí nebezpečné loďky za přemrštěné peníze. Místo toho vyhlásili, že ti, kteří tu prodávají vodu a nabízí wi-fi, se přiživují na pašeráctví lidí, a tábor vypálili. 

Ne, teď prosím chvíli ne

Skupina Maríi Fernandy se rozpadla ještě předtím, než se dostala ven z džungle. Přišlo se na to, že někteří mají ukryté jídlo, i když tvrdili, že už nemají o co se s ostatními dělit. Když přešli Střední Ameriku, sedli ti, kteří na to měli, na expresní autobusy do Mexico City. Ostatní spali v útulcích a na ulici. Nejchudší rodinu v jižním Mexiku unesli. Posílali ostatním zoufalé vzkazy a prosili je o peníze. Většina odpověděla, že sami nemají dost. 

Orlimar a její sestřenice Elimar spolu už nemluví. Pohádaly se na autobusovém nádraží v Hondurasu. Elimar už nechtěla čekat, až Bergkan sežene dost peněz pro všechny. Koupila lístek pro sebe a své děti. Že odjíždí sama, řekla Orlimar až ve chvíli, kdy je řidič volal k autobusu. 

Bergkan se rozčílil a obvinil Elimar, že ho využila. „Jako kojota mě využila, byl jsem mochilero, co nosil její děti,“ říká. V Mexico City se přihlásila k pohovoru s americkými imigračními úředníky skrz aplikaci CBP One, která měla urychlit zpracovávání žádostí. Po měsíci ale ztratila trpělivost a našla někoho, kdo ji a děti dostal přes hranici ilegálně. Tam se přihlásila na imigračním a dostala datum soudního stání: bude v roce 2029. To není nijak nezvyklá čekací doba. Teď žijí v bytovce na okraji Dallasu, její děti chodí na veřejnou školu. Elimar uklízí v kancelářích a její přítel pracuje jako kuchař v restauračním řetězci. 

Když se Bergkanově rodině povedlo dostat se do jižního Mexika, absolvovali cestu mnoha dodávkami zvanými combis, což je nejlevnější způsob dopravy po nebezpečných venkovských silnicích. Už nedokážou říct, kolikrát někdo z kartelů, někdo od policie a někdo z mexického imigračního otevřel dveře dodávky a chtěl úplatek. Středoameričané a lidé z Karibiku platí mnohem víc než Venezuelané – o těch každý ví, že nemají nic. Poslední skupina ozbrojenců byla skromná: „Sto pesos na osobu,“ řekli. To je asi šest dolarů. „To přece není zas tak moc.“ Po šestnácti dnech cesty dorazili do Mexico City. 

Bergkan teď dělá všechno možné. Váže učebnice v tiskárně i pracuje jako stavební dělník na hřbitově. Rodina žije ve dvoupokojovém sklepním bytě s tuctem dalších Venezuelanů. Také oni se přihlásili k pohovoru skrze CBP One a čekají, až jim někdo zavolá. Můžou nasednout do vlaku, kterému se říká la bestia, a touhle nebezpečnou cestou se dostat k americkým hranicím, jež zkusí ilegálně překročit. Ale Bergkan teď nemá žaludek na další riskování. 

Mnohem víc 

Když někdo zemře v džungli, jeho ostatky zpravidla sežerou zvířata, spláchne je řeka nebo se v horku a vlhku rozloží. Některá těla se ale podaří z džungle dostat. Panamské úřady uvádějí různé počty těl vynesených z džungle, mezi 30–70 ročně. To bude výrazně podhodnocené. Luis Antonio Moreno, doktor z odlehlé vesnice El Real, mi řekl, že masový hrob, který vykopali v roce 2021, se rychle zaplnil mrtvými těly. Nakonec jich tam bylo pohřbeno dvakrát, možná i třikrát víc, než říkají oficiální čísla. 

Moreno vede zdejší ošuntělou nemocnici osmnáct let. Její márnice je jedno z několika míst, kam putují těla vynesená z džungle. Moreno říká, že už se potkal s ostatky lidí „ze všech zemí a každého věku“. Někdo se sem dostane s nedotčenými dokumenty v plastových obalech pečlivě připevněných k tělu. Z někoho zbydou jen kosti. Když vzpomíná na některé nebožtíky z uplynulého roku, rozpláče se. Otec a syn, kteří se utopili. Když se k Morenovi dostali, jejich těla se ještě objímala. Nebo otec a syn, oba zastřelení ranou do hlavy. 

Márnice je vedle nemocniční kuchyně. Říká, že zápach je často nesnesitelný, a navíc letos na jaře zjistil, že se rozbila klimatizace. Těla, která byla uvnitř, se rychle rozkládala. V březnu loňského roku Mezinárodní červený kříž, který pomáhá hledat rodinám jejich ztracené, postavil na zdejším hřbitově mauzoleum, kde je místo pro stovky těl. Plní se rychle. 

Při nedávné pohřební ceremonii městští pracovníci v ochranných oblecích uložili do hrobu dvanáct těl v bílých pytlích. Deset pytlů bylo označeno jako desconocido, neznámý. Na jednom bylo jméno muže z Venezuely, kterého identifikovala jeho rodina. Než do hrobu uložili poslední a nejmenší pytel, pracovník Červeného kříže ho otevřel a přivázal psí známku na zápěstí osmiměsíční holčičky z Haiti, která byla uvnitř.

Děťátko, ozvi se

Poté, co jsem odletěla z Panamy, poslala jsem zprávu na číslo, které bylo na letáčcích s hledaným chlapcem v Bajo Chiquito. Zpět se mi ozvala Bé Thị Lê, matka chlapce, jehož jméno je Khánh. 

Bé je svobodná matka, která pracovala jako úřednice ve škole, ale o práci přišla na začátku pandemie. Narazila na videa, která pašeráci lidí z Dariénu dávají na YouTube. A došla k tomu, že se to dá zvládnout. Příbuzní, kteří se už do Států dostali, jí poslali peníze. Bé a Khánh strávili měsíc jen cestou k džungli: letěli přes Tchaj-wan, Francii a Brazílii, autobusy a auty se přes Peru a Ekvádor dostali do severní Kolumbie. 

Bé mi poslala fotky a videa, která cestou natáčela, momentky a portréty z lodí a přestupních stanic. Na jednom videu sedí Khánh na hotelové posteli a s Duolingem si trénuje angličtinu. Zkouší frázi Yes, coffee with milk, please, a jde mu to dobře až na poslední slovo. Aplikace ho nutí opakovat konec znovu a znovu: please please please. 

V džungli šli pomalu a rychle jim došlo jídlo. Pátý den přecházeli řeku, která se podobala desítkám toků, které překonali předtím. Ani jeden neuměl plavat, a tak se rukama zaklesli s Ekvádorcem jménem Juan. Pršelo celý den, ale najednou příval zesílil. Voda v řece se změnila z čiré v zakalenou, což bývá předzvěst bleskové povodně. „Měla jsem vodu po kolena, ale o dva kroky později už mi byla po krk,“ vzpomíná. Všichni tři rychle ztratili rovnováhu. Bé se zachytila kamene. Juan to zkoušel také, ale jeho batoh se naplnil vodou a stáhl ho pod hladinu. Khánh mu vyklouzl. Juan a Bé se dohrabali na břeh a koukali směrem, kterým proud odnesl Khánha. Byl pryč. 

Bé říká, že jí z těla vyprchala všechna energie. Seděla na plážičce, neschopná mluvit a hýbat se. Někteří z migrantů v její skupině jí řekli, že Khánh volal „mami!“, jak ho proud odnášel. Vyjádřili soustrast a šli dál. Juan ji nakonec přesvědčil, ať pokračuje v cestě, může nahlásit, co se stalo, a Khánha tak najít. O den a půl později se vyšplhala na schody v Bajo Chiquito. 

Pohraničníci si s pomocí překladové aplikace zapsali její výpověď. Poradili jí, ať pokračuje dál, do většího tábora, a ohlásí Khánhovo ztracení i tam. To udělala a pak poprosila bratra, který žije v Bostonu, ať za ní přiletí a pomůže jí. Spolu se vrátili do Bajo Chiquito a vyvěsili letáčky, na které jsem narazila. Říká, že pohraničníci nikdy neměli v úmyslu Khánha hledat, a řekli jí, že se o to nesmí pokoušet sama. Bratr ji přesvědčil, ať se nahlásí americkým úřadům a požádá o azyl. Odletěli do Bostonu, kde nyní pracuje v nehtovém salonu. „Můj syn byl pořád se mnou, od chvíle, kdy se narodil, až doteď. Manžela nemám a jsou chvíle, kdy tu prostě nejsem,“ říká. „Ne úplně. Moje tělo tu je, ale srdce ne. Tak moc mi chybí.“ 

Když nemá synovo tělo a nemůže začít truchlit, posedla ji myšlenka, že Khánha někdo vytáhl z vody, nebo ho řeka rychle vyplivla na břeh. Možná ho někdo v džungli unesl, možná se o něj někdo stará, jen je zraněný a nepamatuje si její telefonní číslo. Myslí si, že na ni někde čeká. Poté, co jsem jí napsala, mi od ní po celé týdny každý den chodily zprávy. „Prosím, pomozte mi najít mého syna.“ 

Řekla jsem o Khánhovi Červenému kříži, který ho přidal na oficiální seznam pohřešovaných migrantů, po kterých pátrá. Je to několik měsíců, a žádná nová informace. Bé mi pořád píše. „Co myslíte, že s ním je?“ psala nedávno. „Pořád čekám na zprávy o svém děťátku.“

(c) 2024 The Atlantic Monthly Group, Inc. Photos by Lynsey Addario
All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency