Nejdřív máme tendenci všechno na albánském venkově vnímat jako důkazy zaostalosti. Zanedbaná venkovská hospodářství, neexistenci jídelních lístků a značení autobusových zastávek, krámky s rajčaty podél rozbitých cest s prodejci, kteří nákup sčítají jen s tužkou a papírem v ruce.
A pak se naše perspektiva během pár dní mění. Stejně jako je Florida synonymem ráje důchodců, je Albánie rájem drůbeže, která se tu pohybuje zcela svobodně, a malé krámky podél cest jsou nejen přirozenými sociálními centry, ale také doklady lokálního pěstitelství.
Supermarkety v Albánii naopak zejí prázdnotou. Jsou dražší než menší obchody a my v nich nakupujeme jen z pohodlnosti. V podstatě jde nakonec hlavně o ni. Po rozbité silnici jedete sice déle a nakupovat po malých krámcích déle trvá, ale má tohle být automaticky kritérium, kterému se „přirozeně“ podřizují všechna ostatní? Stojí za to přijít kvůli tomu třeba o dovednost umět samostatně sčítat? Přestože si nikdo z prodejců čínskou kalkulačku za pět eur nepořizuje, téměř zcela jistě to není proto, že by na ni nikdo z nich neměl.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
