Kvalifikace

I když je neděle, spěchám do práce. Nakládám mlýnek, kávu, nádobí, ze zapnutého kávovaru pouštím horkou vodu na pytlík heřmánkového čaje s sebou a vyrážím směr Liberec, kde se v Malém divadle koná kvalifikace na soutěž Barista roku. Cestou si v autě opakuju: „Good afternoon, judges, my name is Markéta Flekalová and it’s a pleasure to be here with you today and prepare coffee for you…“ Zpětně se dozvídám, že tenhle začátek působil úplně suverénně a profesionálně. Aspoň něco. Parkuji před divadlem a posílám SMS Janě a Michalovi, mým kamarádům (a zároveň majitelům pražírny a espreso baru), kteří mě dnes přišli podpořit a pomoci: „Jsem tu.“ „Nejseš,“ přichází odpověď se smajlíkem. Beru nejlehčí krabici s věcmi a vydávám se do jámy lvové.

Vyfasujeme stůl a pokyny k přípravě. Soutěž pořádá Spolek výběrové kávy a jejím cílem je naservírovat v patnácti minutách porotě vždy po čtyřech šálcích: espreso, mléčný nápoj a signature drink, vše na bázi espresa z výběrové kávy. Skvěle, efektivně a profesionálně. Kvalifikace je jednodušší, jen dvě espresa a dva mléčné nápoje za osm minut.

V divadle je skoro prázdno. Kvalifikace je neveřejná, je tu jen přípravný tým, porotci, soutěžící a jejich „support“. Všichni se tváří mile, dokonce i sudí. Vedlejší tým v chirurgických rukavicích leští sněhobílou utěrkou lžičky a skleničky. Raději se nedívám jejich směrem, abych na ně zbytečně neupozorňovala Janu s Michalem – ať se nevyděsí. Druhý den přiznali, že si jich samozřejmě všimli, ale nechtěli mě na ně upozorňovat, abych se nevyděsila.

Časomíra mává, máme půl hodiny na přípravu. Jsem vděčná, že mi Michal dělá backup a schvaluje chuť kávy. Na mě už plně nastoupila tréma a vůbec si nevěřím – ani v chuti. Půlhodina je pryč – prostírám porotě, vzápětí se do místnosti nahrne hromada lidí a můžeme začít. „Good afternoon, judges...“ Představit se a nalít sudím vodu je pohoda. Pak se vracím ke kávovaru – a černo. Zjišťuju, že nezvládám zároveň mluvit a připravovat espresa (což obvykle dělám běžně). Začnou se mi klepat ruce. Namelu si moc kávy a při odebírání ji samozřejmě rozsypu. Okamžitě jsou těsně vedle mě dva techničtí sudí a zuřivě škrábou do papírů. No výborně. Kafe dodělám na autopilota, jdu šlehat mléko – vystříkne jen trošku. Uf. Teď to všechno přinést k chuťovým sudím (neupadlo mi to, skvěle) a vyrobit dvě stejně dokonalá cappuccina. Docela se daří – oba obrázky jsou si hodně podobné. Konvičky odnést zpět, zakrýt utěrkou a už jen čistá espresa. Tentokrát melu i tampuju bez rozsypání. Jenže – sedm minut uteklo rychlostí světla. Minuta do konce, hlásí časomíra. Rychle utírám stůl, končím extrakci espresa, nesu ho k porotě a lovím z paměti chuťové deskriptory.