U nás na vsi

Když začal Andrej Babiš během předvolební kampaně brnkat na struny nenávisti ve vztahu Praha–venkov a začal psát na sociální sítě vzkazy vesničanům o tom, že jimi pražská kavárna opovrhuje, vzpomněl jsem si na své dětství v malém jihočeském městě s častými výjezdy na venkov. Jeho tehdejšípevnou součástí bylo hravé pohrdání vůči Pražákům. O těch se mluvilo jako o zvláštních, nepraktických a trochu hloupých tvorech, kterým nepatří nic než výsměch.

Časem jsem pochopil, že je v tom nadsázka a jemnost, vlastně nám ti lidé s auty se značkou začínající písmenem A nijak zvlášť nevadili. Trocha ironie vůči „těm Pražákům“ ostatně mířila i k našim příbuzným z Vinohrad, které jsme měli vyloženě v oblibě. Dnes ale vím, že kdyby se tehdy tohoto mentálního podhoubí maloměsta chopil protřelý politický marketér, možná bychom se nestačili divit. Uměl by totiž cynicky navázat na to, co na venkově a v malých městech mnoho let zasévali komunisti – na vytváření příkopů mezi „obyčejnými lidmi“ bez zbytečného vzdělání a snobských zájmů na jedné straně a na straně druhé těmi, co studovali na vyšších školách, nosí brýle, jsou leví na práci a nad obyčejné lidi se jen vyvyšují.

V malém městě už dost dlouho nebydlím, takže nevím, jestli se tam skepse vůči lidem z Prahy dál drží. Koukám na vztah město–venkov z opačné perspektivy a nemám pocit, že by naopak v Praze vůči vesničanům nějaká averze či povýšenost ve větší míře existovala. Zdá se to i logické. Prakticky každý Pražák či Brňák relativně nedávno – jen pár generací zpět – z vesnice přišel. Na venkov je i z Václaváku pár kilometrů a kdejaká rodina z města tam vlastní chalupu.

Tvář Česka navíc spoluvytvářejí vedle Prahy, Brna,Ostravyči Plzně spíš malá města, nikoli vesnice. Vézt se na vlně nenávisti Praha–venkov proto nedává politicky smysl. Nebo dává? Uvidíme.Výsledky těchto voleb, v nichž i na venkově zhusta vyhrál Petr Pavel, spíš ukazují, že rozehrávat takovou nenávist může být i napříště velmi nejistý podnik.