U nás na vsi

Když začal Andrej Babiš během předvolební kampaně brnkat na struny nenávisti ve vztahu Praha–venkov a začal psát na sociální sítě vzkazy vesničanům o tom, že jimi pražská kavárna opovrhuje, vzpomněl jsem si na své dětství v malém jihočeském městě s častými výjezdy na venkov. Jeho tehdejšípevnou součástí bylo hravé pohrdání vůči Pražákům. O těch se mluvilo jako o zvláštních, nepraktických a trochu hloupých tvorech, kterým nepatří nic než výsměch.

Časem jsem pochopil, že je v tom nadsázka a jemnost, vlastně nám ti lidé s auty se značkou začínající písmenem A nijak zvlášť nevadili. Trocha ironie vůči „těm Pražákům“ ostatně mířila i k našim příbuzným z Vinohrad, které jsme měli vyloženě v oblibě. Dnes ale vím, že kdyby se tehdy tohoto mentálního podhoubí maloměsta chopil protřelý politický marketér, možná bychom se nestačili divit. Uměl by totiž cynicky navázat na to, co na venkově a v malých městech mnoho let zasévali komunisti – na vytváření příkopů mezi „obyčejnými lidmi“ bez zbytečného vzdělání a snobských zájmů na jedné straně a na straně druhé těmi, co studovali na vyšších školách, nosí brýle, jsou leví na práci a nad obyčejné lidi se jen vyvyšují.

V malém městě už dost dlouho nebydlím, takže nevím, jestli se tam skepse vůči lidem z Prahy dál drží. Koukám na vztah město–venkov z opačné perspektivy a nemám pocit, že by naopak v Praze vůči vesničanům nějaká averze či povýšenost ve větší míře existovala. Zdá se to i logické. Prakticky každý Pražák či Brňák relativně nedávno – jen pár generací zpět – z vesnice přišel. Na venkov je i z Václaváku pár kilometrů a kdejaká rodina z města tam vlastní chalupu.