Každé volby jsou pro mě spojené s výpravou do problematiky školního stravování – na našem sídlišti totiž probíhají v budově základní školy a já tak mám cestou k hlasovací urně možnost prostudovat vyvěšené jídelní lístky a zavzpomínat tak i na svá školní léta. Zážitky ze školních jídelen jsou do mysli pamětníků hluboce vryty – vzbuzují jak husí kůži, tak nostalgii. Jsou také neodmyslitelnou součástí diskusí o podobě stravování před rokem 1989.
Jako houby po dešti
Kořeny fenoménu školního stravování v českých zemích sahají hluboko do 19. století, k jeho skutečnému rozvoji však došlo až po druhé světové válce. Zpočátku se jednalo spíše o nárazové akce v regionech přímo zasažených válkou, například na Ostravsku, sponzorované mezinárodními organizacemi jako UNRRA nebo UNICEF.
Opravdový rozmach školních jídelen přišel až na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Pozdější propaganda se vývoj snažila prezentovat jako doklad péče státu o zdravé stravování nejmladší generace, stát však ve skutečnosti potřeboval, aby co nejvíce žen odešlo do zaměstnání, což znamenalo, že obědy za ně musí připravit někdo jiný. Proto se množily jak houby po dešti jídelny ve všech typech škol i v předškolních zařízeních. Mohly je ale navštěvovat pouze děti, jejichž oba rodiče se plně zapojili do „budovatelské práce“.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
