Album týdne

Písničkářka Meg Baird si umí dát na věci čas a nic neuspěchat. Od vydání jejího předchozího alba uplynulo už sedm let a spěch nečiší ani z novinky Furling. Tu otevírá pozvolná, minimálně gradující a psychedelicky ospalá šestiminutová skladba Ashes, Ashes. Dominuje jí zlověstný klavír a vokál beze slov připomínající spíše než zpěv vábení Sirény, za níž ale není vůbec nebezpečné se vydat.

Meg Baird na sebe upozornila v půli nultých let coby členka folkové kapely Espers, kterou založila v domovské Filadelfii. Sólově debutovala v roce 2007, a ačkoli by se její tvorba dala řadit do tehdejší folkové renesance a hnutí New Weird America, do nějž se počítali hudebníci a hudebnice jako Devendra Banhart, Joanna Newsom nebo CocoRosie, v lecčems postrádala jejich hravost i extravaganci. Měla spíše tradičnější historizující přístup a obracela se k anglickému a kalifornskému folku přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ostatně debut Dear Companion obsahoval především předělávky folkových standardů.

Furling tento přístup v mnohém dotahuje. Už se ale dávno jedná o její původní tvorbu obohacenou o společné hraní s psychfolkovými Heron Oblivion či se skladatelkou a harfenistkou Mary Lattimore, která Baird přinesla poznání světa soudobé experimentální hudby. Nesporný vliv na zasněnou a sotva plynoucí atmosféru alba měla skutečnost, že se nahrávalo ve studiu na úpatí pohoří Sierra Nevada, kam příroda vstupuje nejen v podobě dřevěného obložení, ale i prostřednictvím výhledů do okolních lesů.