Když klukům rostou prsa

O léku, který se prodává pod obchodním názvem Androcur, pravděpodobně běžný člověk nikdy neslyšel. Preparát, jenž potlačuje mužský pohlavní hormon testosteron a tím snižuje chuť na sex, se předepisuje zejména sexuálním delikventům, deviantům (dnes korektněji parafilikům) nebo mužům, kteří trpí nadměrným sexuálním nutkáním. Za zkrocení libida, jemuž se někdy přezdívá chemická kastrace, však uživatelé často platí poměrně vysokou cenu v podobě výrazných a nevítaných vedlejších účinků.

 Právě proto země západního světa postupně upustily od kontroverzní praxe běžné ve druhé polovině 20. století, totiž předepisování Androcuru mužům s mentálním postižením bez jejich souhlasu ve snaze potlačit jejich sexuální touhu a její potenciálně nevhodné projevy. „Dnes se tenhle lék ve Velké Británii používá pouze u pachatelů sexuálních trestných činů ve věznicích nebo na specializovaných uzavřených psychiatrických odděleních,“ přibližuje současný standard přední světový odborník na duševní zdraví lidí s mentálním postižením profesor Shoumitro Deb z Imperial College London. Stejný přístup hlásí i lékaři z Irska, Austrálie, Německa, Itálie, Nizozemska a Spojených států dotázaní pro účely tohoto textu.  

Tlumení libida lidí s mentálním postižením je zkrátka už nějaký čas považováno za neetické a nevhodné. V éře dostupného poradenství, terapií a erotických pomůcek lze sexualitu lidí se sníženým intelektem většinou dostatečně kultivovat vysvětlováním a nácviky, aniž by jim bylo nutné chemicky upírat jeden z přirozených projevů života tak jako sexuálním násilníkům.

V Česku však tenhle myšlenkový obrat zatím ještě nenastal. Androcur je i v roce 2023 běžnou součástí medikačních rozpisů lidí s mentálním postižením žijících v zařízeních sociálních služeb i v rodinách. A nejen to. Sexuologové jej navzdory zákazu výrobce a dramatickým rizikům předepisují dokonce i dospívajícím chlapcům, které taková léčba může trvale poškodit.  

Pozor, pedofil

Tomášovi bylo jedenáct let, když se v jeho těle stejně jako u ostatních chlapců na prahu puberty začaly probouzet pohlavní hormony. Tohle období bývá náročné pro každého. Tělo se mění způsobem, jenž dokáže člověka vylekat, přitažlivost k opačnému (či stejnému) pohlaví náhle nabývá síly, jakou dítě dosud nepoznalo. A celý tenhle proces se navíc pojí s nejistotou, jak s probuzenou touhou přijatelně nakládat.

Tomáš má od narození středně těžké mentální postižení a na rozdíl od vrstevníků s běžnou inteligencí mu tehdy před dvanácti lety navíc chyběly rozumové schopnosti, jak nové výzvy dospívání uchopit. Nikdo mu nic nevysvětlil, matka vyčerpaná péčí o postižené dítě byla začínající proměnou v muže zaskočena stejně jako on. Jednoho dne se chlapec nedokázal ovládnout a začal ve škole nevhodně osahávat mladší děti.  

Takové chování pochopitelně není přijatelné, u dětí se sníženým intelektem ale někdy bývají nepatřičné projevy vyústěním omezených možností, jak s vlastní sexualitou nakládat. Nevěří si, nerozumí sociálním normám, nevědí, jak svou palčivou tělesnou potřebu uspokojit a menší spolužáci mohou v hierarchii skupiny představovat dostupnější objekt než vrstevnice.

Událost školu znepokojila a třídní učitelka si zavolala Tomášovu matku na pohovor. Oznámila jí, že její syn je pravděpodobně pedofil. S odstupem let není pochyb o tom, že se pedagožka mýlila. Tomáš je běžný heterosexuál, přitahují ho dospělé ženy. Panika vyvolaná oním děsivým slovem a nedostatek informací ovšem tehdy vystrašené matce stačily, aby syna objednala k sexuologovi. A ten byl s případem jedenáctiletého chlapce poměrně rychle hotov.

Žádné diagnostické vyšetření sexuálních parafilií, mezi něž patří i zmíněná pedofilie, Tomášovi neudělal – a rovnou matce nabídl hormonální lék, který údajně pomůže synovy touhy utlumit. Androcur. O jeho vedlejších účincích nepadlo ani slovo, a protože se autorita specialisty zdála být dostatečnou zárukou, matka přijala nabízené řešení. Představa se, že se její syn znovu stane dítětem a zlověstné problémy zmizí, ji naplnila úlevou. Na prahu dospívání tak začal Tomáš užívat preparát, jenž podle oficiálních informací slouží k „potlačení intenzity pohlavního pudu u sexuálních deviací u mužů“.

Na chvíli to pomohlo. Chlapec se jevil klidnější, až lehce apatický. Už brzy se ale objevily nové potíže, které se podle zkušeností poradců v oblasti sexuality lidí s mentálním postižením při nasazení tohoto léku nezletilým dostavují často. Androcur, který v těle snižuje hladinu testosteronu, nezbaví svého uživatele sexuální touhy, uzavře především ventil, kterým se tato potřeba realizuje.

Chuť zcela nezmizí, ale erekce a schopnost ejakulace se pod vlivem chemické sloučeniny zhorší natolik, že přirozenou potřebu nelze uspokojit masturbací, což vede k rychlému nárůstu frustrace. „Typický je nárůst agresivity nebo sebepoškozování a hledání náhradních mechanismů uspokojení, jako je přejídání nebo přepíjení,“ popisuje své zkušenosti odborný poradce pro oblast sexuality a vztahů lidí s postižením Petr Eisner.

U Tomáše to bylo podobné. Po nějaké době začal mít nezvladatelné záchvaty agresivity, rozbíjel věci a napadal jiné lidi doma i ve škole. Nové potíže si vyžádaly další návštěvu lékařů a další předepsanou medikaci – tentokrát psychiatrickou. Navíc se dospívajícímu chlapci pod vlivem snížené hladiny testosteronu začalo měnit tělo.

„Slezlo mu ochlupení, zmenšil se mu penis a narostla mu prsa, ve kterých se jednu dobu dokonce objevila laktace,“ popisuje Hana Šimáčková, speciální pedagožka a předsedkyně spolku Nebuď na nule – Unie sexuálních důvěrníků České republiky, která poslední roky s rodinou pracuje. „Dodnes mu zůstal jemný hlas, vytvořily se mu ženské boky a po lécích přibral, takže je výrazně obézní.“

Kdo vlastně jsem

Z důvodu agresivity, na niž nepomáhala ani další nasazená psychiatrická medikace, Tomáše postupně odmítly všechny sociální služby i škola. Dnes tráví veškerý čas v jednopokojovém bytě se zcela vyčerpanou a zoufalou matkou. A podle Hany Šimáčkové má naprostý zmatek v tom, kdo vlastně je.

„Jeho tělo má ženské tvary a on se nedokáže identifikovat s žádným pohlavím. Je zoufalý, zmatený a nezvladatelný,“ líčí poradkyně. „Přitom dokáže dobře komunikovat, chápe pravidla a udrží pozornost. Měl všechny předpoklady naučit se, jak svou sexuální potřebu uspokojovat přijatelným způsobem. Kdyby ho někdo provázel a učil místo předepsané medikace, tyhle potíže vůbec nemusely nastat.“

Tomáš je tak jedním z případů dnes mladých mužů s mentálním postižením či autismem, jejichž dospívání zásadně poznamenala léčba Androcurem. Jejich rodiny, žijící většinou ve stavu vyčerpání a permanentního stresu, odmítly přímé setkání s novinářem, ale souhlasily pod podmínkou anonymity s poskytnutím své detailní „kazuistiky“ skrze poradce, kteří s nimi dnes pracují. Trajektorie příběhů vypadá podobně.

Na začátku se dospívající chlapec s mentálním postižením projevuje „nevhodně“: osahává spolužačky ve škole, masturbuje před rodiči, sahá si na ulici do kalhot, zasouvá si předměty do konečníku nebo se otírá rozkrokem o nábytek. „Rodina se vyděsí, protože jí většinou nikdo neřekne, že v tomhle věku je normální hledat a zkoušet hranice a že existuje sexuální poradenství, které může jejich dětem pomoct,“ vysvětluje Petr Eisner, který se provázení lidí s mentálním postižením oblastí sexuality a vztahů věnuje přes dvacet let.  

„V zásadě jde o to klukům vysvětlit, jak se mají správně chovat k holkám, a naučit je masturbovat hygienicky a v soukromí. Rodiče jsou ale v panice, a pokud jako první volbu navštíví sexuologa, často si místo doporučení dalšího vzdělávání odnesou recept na Androcur,“ dodává.

Následuje sice chvilkový útlum dítěte a úleva rodičů, po čase však vystřídaný mnohem dramatičtějším neklidem ze zmíněné nemožnosti sebeuspokojení. „Jeden dospívající muž užívající Androcur, s nímž jsem pracoval, se například z frustrace bil pěstí do genitálií,“ vypráví Eisner. „Roztáčí se kolotoč dalších problémů, přidávají se další psychiatrické léky a rodina s dítětem nebo později mladým mužem se propadá do čím dál větší izolace.“

Dlouhodobé potlačení testosteronu v čase pohlavního zrání pak může způsobit popsané tělesné změny. „Pokud se jim Androcur jednou vysadí, část fyzických změn se může srovnat,“ dodává Eisner. „Ale poškození jejich psychického vývoje a genderové identity je nevratné.“

Bez souhlasu

Podle dat poskytnutých pro účely tohoto textu Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) se Androcur lidem s postižením intelektu v Česku předepisuje poměrně běžně. V roce 2022 jej dostávalo celkem 648 mužů s diagnózou mentální retardace. Preparát se někdy užívá i pro léčbu rakoviny prostaty nebo jako hormonální podpora při tranzici z muže na ženu, další data ale ukázala, že ve velké většině to nebyl případ těchto mužů.

Statistika ÚZIS eviduje souběžnou diagnózu karcinomu předstojné žlázy pouze u jednoho z nich, 18 dalších má vykázanou diagnózu „poruchy pohlavní identity“. Zbytek tedy užívá Androcur coby prostředek tlumení libida. Podle informací od lidí z terénu většinou dostávají tuhle medikaci, aniž k tomu dali souhlas – a to i v případech, kdy mají lehčí mentální postižení a měli by být do léčby zapojeni. 

Ještě pozoruhodnější je pak podmnožina statistiky uživatelů, do níž patřil i Tomáš. Předepisování Androcuru nezletilým vysloveně zapovídá tzv. souhrn údajů o přípravku, kterým se mají lékaři řídit. U varianty léku s obchodním názvem Androcur 50, která je určena pro tlumení sexuálních projevů, se na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv i výrobce firmy Bayer AG píše: „Androcur se nesmí podávat před ukončením puberty u dětí a dospívajících, protože může mít nepříznivý vliv na tělesný růst a dosud nezralé endokrinní funkce.“

Realita je však jiná. V letech 2010–2022 byl Androcur předepsán 239 nezletilým chlapcům s diagnózou mentálního postižení. Téměř stejnému počtu (246) nezletilých chlapců předepisovali sexuologové tenhle lék, aniž měli mentální postižení, části z nich kvůli tomu, že procházeli tranzicí z muže na ženu (72 z nich má příslušnou diagnózu), zbytku pravděpodobně kvůli nevhodným nebo nebezpečným sexuálním projevům.

Co z toho vyplývá? Podíl lidí s mentálním postižením v populaci bývá odhadován na jedno procento, jednoduchou trojčlenkou tedy můžeme dojít k zlověstnému závěru o stavu lidských práv v České republice. Pokud se narodíte jako muž s mentálním postižením, máte minimálně stonásobně větší pravděpodobnost, že vás lékařský systém zbaví práva prožívat a realizovat svou sexualitu, navíc za cenu dramatických fyzických a psychických následků. 

Nikomu to nepřijde divné

 „Ta čísla jsou opravdu alarmující. V Německu je předepisování Androcuru víceméně vymezeno jen pro případy sexuálních delikventů,“ potvrzuje Tanja Sappok z Univerzity v Bielefeldu rozdíl mezi západní Evropou a Českem. Profesorka psychiatrie je jedním ze světových odborníků, které jsem pro účely tohoto textu oslovil s dotazem, jak vypadá praxe předepisování Adrocuru v jejich zemích.  

Výbor české Sexuologické společnosti totiž na sérii zaslaných otázek k tomuto tématu vypracoval odpovědi, které stávající českou praxi předepisování léku lidem s postižením nijak neproblematizují. „Antiandrogenní medikace Androcurem není určena pouze pro parafiliky, ale také pro osoby trpící např. nadměrným sexuálním nutkáním nebo sexuálním chováním, které obtěžuje samotného klienta nebo jeho okolí,“ píše se v odpovědi.

A pokračuje: „U osob trpící mentální retardací může být použita, pokud jiné farmakoterapeutické nebo edukační metody selhaly nebo vzhledem k nízkému intelektu nemohou být použity. Androcur bývá efektivní především v léčbě mentálně retardovaných osob, které mají pouze sexuální poruchy chování. Rodiče těchto mentálně retardovaných dětí popisují výrazné zlepšení stavu jejich dítěte.“

Na dotaz, zda není neetické lék předepisovat nezletilým, pak čeští sexuologové dodávají, že léčba Androcurem není u osob mladších 18 let „zakázaná, pouze se nedoporučuje“. Výbor odborné společnosti se odvolává na oficiální informace k léku, jejich podrobnější četba však odhaluje zajímavý rozpor. Ono „nedoporučení“ je uvedeno u varianty léku určené dle oficiální indikace k léčbě karcinomu prostaty (Androcur 100), varianta určená „k potlačení pohlavního pudu“ u deviantů (Androcur 50) obsahuje zmíněnou doplňující informaci, že lék se nesmí podávat před ukončením puberty.

Malá rešerše mezi západními odborníky pak dokládá, že stávající českou praxi nejde obhájit ani kličkováním mezi jednotlivými druhy Androcuru. Všichni dotázaní lékaři specializovaní na oblast mentálního postižení z celkem sedmi v úvodu uvedených zemí odpověděli v podobném duchu. „Tato léčba je považována za velmi kontroverzní dokonce i u odsouzených sexuálních zločinců s ohledem na lidská práva a používá se pouze ve zvláštních případech po zvážení všech lékařských, právních a etických okolností,“ píše ze Spojených států psychiatr Martin B. Gonzales. „Nikdy jsem Androcur nepředepsal, podle mých informací se v Itálii nepoužívá a už vůbec ne u dětí s neurovývojovým postižením,“ doplňuje vědecký ředitel Centro di Ricerca e Ambulatori ve Florencii Marco Bertelli.

A prezidentka Evropské federace pro sexuologii Esben Esther Pirelli Benestad píše: „Základní otázka zní, kdo má prospěch z toho, že klientovi snížíme jeho libido. Z vašich informací o české situaci soudím, že především jeho okolí. Není ovšem etické léčit člověka kvůli požadavkům jeho okolí. A ještě neetičtější je pak nasazovat medikaci potlačující libido mužům v pubertě, protože může ovlivnit jejich pohlavní zrání a dlouhodobě způsobit problémy, jako je osteoporóza.“

 Prezidentka sítě evropských sexuologů podobně jako zdejší poradci dodává, že lidé s mentálním postižením mají nárok především na to, aby byli v této oblasti vzděláváni. Dnes existuje řada edukačních videí, tréninkových programů a také sexuálních pomůcek, které mohou pomoci i těm nejvíce postiženým prožívat svou sexualitu bezpečným a společensky přijatelným způsobem.

„Vždycky když potkám klienty, kteří mají nasazený Androcur, mám pocit, že to nejvíc vypovídá o tom, jak společnost a lékaři vnímají lidi s mentálním postižením,“ přemýšlí Petr Eisner, který se o změnu přístupu k medikaci pokouší už léta. „Stojí před vámi pán, který nemá na sobě ani chlup, má prsa, ze kterých mu teče mléko – a nikomu to nepřijde divné. U zdravého člověka bez postižení by si nikdo nic takového nedovolil.“ 

Petr Třešňák

Autor je stálý spolupracovník Respektu a předseda nevládní organizace Naděje pro děti úplňku, která usiluje o zlepšení podpory lidí s autismem, mentálním postižením a náročným chováním