Zpátky do tlupy

Dostaly se mi v jednu chvíli do rukou tři zajímavé texty. První je kratičký, vidoucí intuicí, ze skromné sbírky textů polského básníka Czesława Miłosze Pejsek u cesty z roku 1997: „Prologomena budoucí společnosti: Nesčetné podoby psychických chorob, blázni chodící ulicemi a hovořící k sobě – jako dnes v Kalifornii –, obecná bezuzdnost v sexu, drogách a zločinu. Z toho vyplývá potřeba shromažďovat se v nevelkých společenstvích, stmelených úctou ke zdravému rozumu, soudnosti a čistotě mravů. Snad v nich uprostřed obecného zdivočení přetrvá i poezie, jako zdraví mezi nemocnými, tak jako kdysi představovala chorobu mezi zdravými.“

Druhým byl výrazně rozsáhlejší text Davida Brookse z magazínu The Atlantic z března 2020, článek Nukleární rodina byla chyba. Brooks píše o tom, že procházíme patrně nejrychlejší změnou rodinné struktury v lidských dějinách. Lidstvo po poměrně dlouhých obdobích existence v tlupách a později v rozšířených rodinách, institucích schopných jedincům poskytnout vzájemnou podporu – při lovu, výrobě ošacení či péči o děti a staré jedince –, přirozeně dospělo k modelu nukleární rodiny, ve které jsou přítomni jen rodiče a děti. Ten se vyvíjel posledních sto let a vrcholu dosáhl – alespoň v USA – v letech 1950–1965, kdy narazil na své hranice a zejména v nízkorozpočtových domácnostech má na jedince (a potažmo i na společnost) devastující finanční, psychický i zdravotní dopad. Brooks vidí východisko v řešení, které se již v západní společnosti spontánně začíná projevovat – sdružování jedinců bez biologické vazby do skupin, které jsou svým členům schopny poskytnout podporu a záchrannou síť, stmelených společným zájmem a potřebou lidské blízkosti. Tedy tlup.

Třetí text, zcela čerstvý z 27. listopadu tohoto roku, je z pera Hannah Sarvasy na webu think tanku Lowy Institute. Autorka je lingvistka, která se zabývá jazyky Papuy Nové Guineje, kde se mluví více než deseti procenty živých jazyků světa. Většina z místních jazyků nemá psanou formu – gramatiku, slovníky ani tezaury. Mluvčí je používají k mluvení, nikoli ke psaní. Na internetu po nich není ani stopa a stroje jim tedy nerozumějí. Jsou tak ideální pro vzpouru lidí proti umělé inteligenci, která se dříve či později zmocní nadvlády nad světem, podobně jako za druhé světové války americká námořní pěchota používala jako šifrovací jazyk kód Navajo, kterým komunikovali kodéři z indiánského kmene Navahů.