Fotografka Marie Tomanová: Lidé mě zajímali odjakživa

Nejdřív je na jejich zaskočených a zamyšlených výrazech znát ostych a váhání, ale s první větou se uvolní. Rozmluví se na kameru – a čím víc o svých snech hovoří, tím víc září. „Chtěla bych být jako Courtney Love… ale lepší,“ říká odvážně jedna. „Na splnění všech snů mi život nebude stačit,“ přidává další a jmenuje kreativní profese, jimž by se chtěla věnovat. Jiná by ráda koupila matce dům a podporovala otcovy koníčky. „Můj sen je být šťastná. Chtěla bych být obklopená lidmi, které mám ráda, a užívat si to,“ dodává až s vděkem následující.

To, co se na videu nazvaném 14 Dreamers (I Want to be the Next Courtney Love... But Better) odehrává, je snění mladých dospělých o budoucnosti plné křehkosti a naděje zachycené Marií Tomanovou. Autorkou, která je v současnosti bez přehánění nejvýraznější a nejsoustavnější portrétistkou pestré směsice tváří mladého New Yorku – města, v němž od roku 2012 žije.

Ve své nejnovější práci, která je po pařížské premiéře v klubu Silencio Davida Lynche aktuálně k vidění v Praze ve Fotograf Gallery, autorka pod názvem 5 East Broadway ještě prohlubuje pojetí toho, co to vlastně znamená někoho poznat, vystihnout a portrétovat. Obvyklé fotografie tu doprovázejí právě filmy, na nichž mladí lidé různých národností i genderu vyprávějí o svých snech i můrách, které je v noci budí ze spánku. A nakonec také před kamerou tančí na svoji vybranou píseň.

Výsledkem je intimní pohled na dospívání prosycené nejen hledáním a tápáním, ale také očekáváním a touhou zkusit dělat věci jinak. Když Tomanová mluví o mladých lidech, které portrétuje, vždy zdůrazňuje, že pokaždé to je právě mladá generace a mladé hnutí, s nimiž přichází společenská změna. A jsou to její fotografie, na nichž je možné zcela obnaženě spatřit, jaká citlivost a emocionalita tyto změny uvádí do chodu.

Stačí jediný pohled na její snímky nebo chvíle strávená u videa a je zjevné, že autorka si dokáže získat důvěru a strhnout zdi mezi sebou a portrétovanými. „Já je mám všechny tak ráda, když se tady na ně koukám,“ říká až láskyplně, zatímco se rozhlíží po výstavě – a všichni ti její lidé jako by se na oplátku s důvěrou dívali na ni. 

Souzním s pocitem hledání

„Lidé mě zajímali odjakživa,“ vzpomíná komunikativní a neustále pozitivně působící fotografka, proč se portrét stal její přirozenou disciplínou. „Už když jsem jako mladá přijela třeba z návštěvy Brna domů do Mikulova, tak jsem byla úplně vyčerpaná. Byla jsem úplně vykoukaná, protože jsem chtěla vidět a prohlédnout si každého, koho jsem potkala na ulici. Na všechny jsem zírala, chtěla jsem zjistit, jak se tváří, jakou mají náladu, jakou energii vyzařují, protože každý má úplně jinou,“ popisuje zaujatě, co ji v jistém smyslu přivedlo i ke studiu malby na brněnské FaVU, kde si portrét také vyzkoušela.