Pořád se setkávám s představami, že naše hudba má být muzejní kus

Poprvé Angélique Kidjo (63) veřejně vystoupila, když jí bylo šest. Její matka, která byla choreografkou a řídila divadlo, tehdy zpěvem nadšenou dceru pustila na jeviště – a Kidjo už z něj de facto nesestoupila. Stala se jednou z nejslavnějších a nejuznávanějších zpěvaček africké historie, je držitelkou pěti Grammy. Zpívá v pěti jazycích, vyhledává spolupráci s hudebníky různých žánrů a její alba bývají stylově často zcela odlišná. V Praze zahraje v úterý ve Foru Karlín, kde v rámci festivalu Prague Sounds představí svoje pojetí slavného alba Remain in Light kapely Talking Heads. Životní cesta Angélique Kidjo, její přesun z Beninu do Francie, přitom ovlivnila nejen její unikátní hudební rukopis, ale také z ní učinila bojovnici za práva afrických žen. 

Proč jste ve třiadvaceti nelegálně opustila rodnou zemi?

Nebylo to jen mé rozhodnutí, rodičům bylo jasné, že musím pryč. Svoboda byla vždy středobodem naší domácnosti. Táta mi odmala říkal, ať mluvím otevřeně: že mi neumí číst myšlenky a o všech problémech musíme otevřeně diskutovat. Když mi bylo dvanáct, v Beninu nastoupila komunistická diktatura a vše se změnilo. Umělci byli tlačeni do propagandistické hudby – i tátu a mámu jsem skoro měla oslovovat jako soudruha a soudružku… Ani náš dům už nebyl tak příjemné a bezpečné místo. Nemohli jste si být jistí, že vás nějaká návštěva nezradí a neudá, co vyslechla. V zemi vládla úplná paranoia.Když mi bylo dvacet nebo jednadvacet let, získala jsem povolení k natočení prvního alba. Mělo úspěch, ale s ním se zvýšil tlak. Odmítala jsem však psát propagandistickou hudbu a rodiče věděli, že mě musí dostat ze země – jinak mě nakonec zavřou, nebo vysokou cenu zaplatí jiný člen rodiny.

Jakým způsobem jste uprchla?

Rodiče asi rok sháněli peníze na cestu. Bylo to jejich nejtěžší rozhodnutí, nemohli vědět, jestli se ještě setkáme. Nezapomenu na to, jak mě táta vezl na letiště a plakal a plakal. Navíc bylo třeba riskovat. Vízum do Francie nebylo počátkem osmdesátých let potřeba, ale bylo nutné povolení beninských úřadů vycestovat. A to jsem neměla. U pasové kontroly byl naštěstí zrovna muž, který se znal s mým bratrem, dělali spolu dokonce hudbu. Ztuhla mu tvář, ale rychle mě pustil dál. Spěchala jsem do letadla a tam se zabořila do sedačky.

Co by se s vámi stalo, kdybyste zůstala ve vlasti?

Neměla bych takovou kariéru, kterou mám. Kdyby se vše odehrávalo dnes, tak bych třeba utéct nemusela a omezení bych obešla díky technologiím. Dnes můžete svou hudbu dát na YouTube a přímo oslovit miliony posluchačů.

Vaším novým domovem se tedy v roce 1983 stala Francie. Jak vám po příjezdu bylo?

Klíčové je umět jazyk místa, kam přijdete, a já francouzsky mluvila. Pomohl mi i starší bratr, který tam už mnohem dříve odešel za studiem. Rodiče by mě možná za hranice ani neposlali, kdyby nevěděli, že mě v Paříži bude podporovat. Chtěla jsem studovat, být lidskoprávní advokátkou nebo hudebnicí, ale první roky byly zoufalé. Stýskalo se mi, cítila jsem obrovskou ignoranci a neznalost francouzských studentů ohledně Afriky. Také si předem myslíte, že vás každý přijme s otevřenou náručí a všemu porozumíte, když přece umíte jazyk. Ale tak to úplně nebylo… První roky jsem se naučila držet emoce i projevy vřelosti víc v sobě. Ale sílu mi dávala hudba. Hned po příletu jsem začala zpívat v kapele, kde hrál bratr na bubny. Vlastně jsem už nikdy neopustila pódium, hned během studia na hudební a jazzové škole jsem hrála ve spoustě kapel.  

Do Francie jste utekla zhruba dvacet let poté, co Benin získal nezávislost na Francii. Jak jste přemýšlela o tom, že za svobodou utíkáte do země bývalého kolonizátora?

Můj přístup byl jednoduchý: utíkám tam, kde není diktatura, protože v ní žít nechci. A protože se chci dál vzdělávat, dává smysl jít do země, kde se dobře dorozumím a kde mám navíc zázemí. Bratr mi pomáhal s papírováním, vysvětloval mi, jak věci fungují. Chtěla jsem svobodu, tečka. Kdo byl kolonizátor, to jsem neřešila.