Jak redukujete stres? Jak se jej snažíte zbavit?

V mém případě to funguje tak, že potřebuji být v takových chvílích sám. Potřebuji se natáhnout, uvolnit se, nechat myšlenky odplavat kamsi do chvilkového zapomnění. Navození takového stavu v tu chvíli nejvíce pomáhá čtení knížky. To je jedna cesta. Tou druhou je sport, týmový. Fotbal nebo volejbal, kdy prostě „zapomenete“, kdy se zkrátka plně a bezvýhradně koncentrujete jen na hru samotnou, kdy tak svoji mysl a tělo pozitivně úplně „vykolejíte“. Tedy, odborně řečeno, vyplavíte endorfiny v maximální možné míře.

Snažím se si ho v první řadě nepřipouštět. Bývám občas unavený, ne vystresovaný. Ale když už mě čas od času přepadne panika, že je toho najednou nějak moc, tak zpomalím a krok po kroku si v hlavě začnu odškrtávat, co všechno mám udělat. Po studiu nám taky občas běhají terapeutičtí psi a jejich bezstarostnost při každodenních uzávěrkách pomáhá. Vůbec nejlepší je ale stresu předcházet – mluvit o svých trápeních s někým, jít nebo jet se vydýchat. Rád venčím hlavu za volantem. A ignoruju diář. Co nepovažuju za důležité, na to zapomenu. Znáte to, když nejde o život…

Jsem hodně v pohybu a řada lidí by asi můj styl života hodnotila jako stresující. Během let jsem se naučila přijímat stres jako přirozenou součást života, a nevidím jej tedy jako něco negativního. Snahu se mu vyhnout vnímám jako ustoupení z intenzity života, úkrok stranou do jakési stáze, v bezpečí od podnětů, které by člověka rozrušovaly. Nepodílet se na běhu světa realizací svého potenciálu a tvořivosti. A to by přece byla ohromná škoda. Samozřejmě i tady je důležitá rovnováha. Věnovat pozornost balancování stresu. Což se mi ne vždy daří, ale snažím se to moc nezanedbávat. Moje svatá trojice pro zklidnění: blízkost a dotek mně milých lidí, pomalé odpoledne v galerii mezi kvalitním uměním nebo toulání po horách. Tam člověk vždy najde ten správný nadhled.

Záleží jakého stresu. Některé bývají prospěšné a působí jako hnací motor. Jsou chvilkové a jen si je prožiji. Ty druhé? Učím se nebrat si věci osobně. Když cítím, že potřebuji vypnout a jenom být, tak vypnu. Přestala jsem si říkat „až potom“, zminimalizovala jsem slovo „musím“. Zalezu si a čtu či jen koukám „do blba“. A nemám kvůli tomu žádné výčitky. Také mi pomáhá vytvořit si plán a dělat „fajfky“. Když mám chuť jet na kole, tak jedu. A pracovní stres? Uklízím, hlavně šuplíky. Úklid je relax! Párkrát jsem se dostala do nepohody a nevěděla, jak z toho ven – tehdy jsem navštívila psychologa. Pomohl mi pojmenovat situaci a naplánovat si kroky, které mě vyvedly ven. Naučila jsem se na situaci koukat zvenčí, jako by se to dělo někomu jinému, a pak jsem sama sobě rádcem. Teď mě napadá: a co to vlastně stres je? Možná je to něco, co jsem ze svého slovníku i života vymazala.

Na akutní stresovou situaci mi nejvíce pomáhá postavit se nebo si sednout a pořádně se prodýchat. Z dlouhodobého hlediska redukce stresu jsou to pro mě výlety v lese. V tichu a klidu od každodenních starostí vnímat krásu i energii, kterou živá příroda má a dává nám. Po celodenním výletě nebo několikadenním čundru se vracím do běžného života výrazně vyladěnější. Dále mi pomáhá alespoň jednou týdně si jít zahrát malý fotbal s kamarády, dát si trochu do těla, odžít si určité emoce na hřišti i posedět spolu po zápase. Po mnoha letech se snažím vracet ke čtení beletrie. Nečekané, jak mi pomáhá k vnitřnímu zklidnění. Avšak zásadní, i když pro mě asi nejtěžší, je učit se říkat ne. A občas poděkovat za to, co v životě mám.