Čtyři rychlosti pro Evropu. Rozbíhá se debata o tom, jak se musí změnit EU, aby mohla přijmout Ukrajinu.

V české debatě už stačil zdomácnět termín dvourychlostní Evropa. Objevuje se už od vstupu do EU v roce 2004, a to pokaždé, když někdo navrhne prohloubení evropské integrace, což není v české kotlině populární téma. Domácí politici v tu chvíli zpravidla řeknou, že se nic neděje, když EU pojede na dvě rychlosti, přičemž Česku stačí ta druhá, méně integrovaná a pomalejší rychlost.

Do tohoto přišel na konci září francouzsko-německý návrh, který mluví hned o čtyřech rychlostech. Analýza skupiny akademiků z Francie a Německa se snaží odpovědět na otázku, jak by se měla EU změnit uvnitř, aby se mohla rozšířit navenek. Rozšíření coby klíčová politika EU leželo dlouho u ledu, ruský útok na Ukrajinu ho však plně vrátil do života. Evropští politici uznávají, že k posílení bezpečnosti celého kontinentu musejí přijmout země, které – zjednodušeně řečeno – volí mezi Západem a Ruskem to první.

Ve frontě čekají Ukrajina, Moldavsko, podmíněně Gruzie a šest zemí západního Balkánu. Ze stávající sedmadvacítky se tak potenciálně může stát šestatřicítka. Všechny čekatelské státy jsou z bývalého východního bloku a posunou těžiště EU dál na východ. Všechny jsou chudší než současná nejchudší země EU Bulharsko a mají mezi sebou obrovskou, zemědělskou a válkou rozvrácenou Ukrajinu. Pokud by se nezměnila stávající rozhodovací pravidla EU, Ukrajina by počtem svých zástupců dominovala hlavním evropským institucím a měla by nárok na absolutně nejvíc peněz z evropského rozpočtu pro farmáře, regiony a úředníky.

Francouzsko-němečtí akademici toto zohlednili ve své analýze. Předpokládají zároveň, že rozšířená EU bude ještě různorodější než současná a ne všechny státy budou chtít nebo budou moci pokračovat stejným tempem. Navrhují proto, aby nová EU byla tvořena čtyřmi různě spolupracujícími okruhy zemí. Nejužší skupinou okolo eurozóny, poté samotnou EU, tak jak ji známe dnes. Další okruh by byly přidružené státy chystající se na členství a posledním pak Evropské politické společenství (loňský projekt iniciovaný Emmanuelem Macronem, kde se scházejí lídři celého kontinentu). Kromě toho navrhují také změnu rozhodování uvnitř EU, především odstranění práva veta v otázkách bezpečnostní, zahraniční a obranné politiky kvůli tomu, aby jeden stát nemohl držet až šestatřicetičlennou organizaci jako rukojmí.