Album týdne

Už potřetí se kapela Povodí Ohře vrací do kraje, od něhož si půjčila své jméno. Pokud se ale debut poohlížel po reáliích života na dohled od železné opony (KPP) a druhé album Dva trámy na kříž zase tematizovalo poválečnou snahu vymazat veškerý německý vliv v regionu (Správná dobrá jména), pak novinka Místo odpočinku hledí ještě hlouběji do minulosti.

Inspirací je polozapomenutý kulturní poklad: opera Hans Heiling z roku 1833 skladatele Heinricha Marsch- nera a především její libreto, které napsal pěvec a divadelní režisér Eduard Devrient. Jedná se o romantické vyprávění o tragické lásce situované ke Svatošským skalám, zkamenělému svatebnímu průvodu na břehu Ohře. Zpěvák a textař Jiří „Sisi“ Sochor si od Devrienta půjčuje slova pro úvodní countryrockové písně Podzemí, Blud a Anno, ale rozehrává na jejich základě s kapelou úplně jiný příběh, než je ten o zhoubné lásce syna královny podzemních duchů a prosté venkovanky. Mnohem víc ho zajímá možnost polepšení a změny charakteru. Ať už je řeč o zkaženém jedinci (písně Měsíc a Na nebi), případně o dělení společnosti na vládnoucí a porobené (Podzemí a Díra). 

Povodí Ohře sází od prvního alba na neutěšenou rozervanost textů servírovaných Sisiho syrovým projevem, jejž podtrhuje dravá, úmyslně a bolestivě hlučná kapela. Místo odpočinku v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, byť se jedná o náladově nejodstíněnější a nejpestřejší nahrávku kapely, do jejíhož rejstříku vstupují i prvky šansonu, balady, případně dojde na garážpunkovou interpolaci tuzemského swingového šlágru Láska a svítiplyn z konce padesátých let.    

Povodí Ohře je v dobrém slova smyslu starosvětská kapela, která má cit vytahovat z minulosti nejen motivy, které jsou polozapomenuté nebo se vytrácejí, ale především emoce, které je doprovázejí. I proto se v názvu zmíněný odpočinek nedá vnímat jako vydechnutí, ale spíše jako pošilhávání po ukončení veškerých útrap. S nimi však zmizí i naděje na to dobré. Fatalismus – nebo za fatalismus vydávaný alibismus – tu prostupuje vším. Povodí Ohře vynikají v líčení krutého světa, v němž nejde nehřešit. Ostatně ve finále Sisi zpívá: „Ne, nemůžu se polepšit.“