Das Jízdenka

Rád jezdím vlakem a baví mě Německo. Výsledkem jsou nostalgické vzpomínky na loňské léto s 9-Euro-Ticket. Pokud by náhodou někdo nevěděl: šlo o dárek berlínské vlády svým covidem uondaným spoluobčanům, mezi které jsem se trochu drze, ale v rámci pravidel vmáčkl. Měsíční jízdenka v ceně dvou piv pořízená během minuty na internetu umožňovala nasednout na jakýkoli německý regionální vlak, autobus, metro nebo tramvaj a užívat si svobody volného cestování. Výsledkem byly tři spanilé jízdy – k Baltu, do Schwarzwaldu a do údolí Mosely. Spokojená byla i spolková vláda a vymýšlela pokračování. Tak letos vznikl Deutschland-Ticket ve stejných mantinelech za pořád milosrdných 49 eur. Jen cesta k němu je, mírně řečeno, složitější.

Letos plánuji výpravu do Lüneburských vřesovišť, muzea Porúří, Teutoburského lesa nebo katedrály v Cáchách. Opět začínám na webu, ale zrada: lístek se dá koupit jen převodem, chtějí kompletní bankovní údaje a zřízení inkasní platby. Deutsche Bahn totiž počítají s tím, že si budu kupovat lístek dál a dál. Nevědí, že ho chci jen na tenhle měsíc.

Chatbot mi sděluje, že pokud chci koupit lístek kartou nebo hotově, musím osobně zajít na nějaké nádraží. Gut. Nasedám i s kolem na ranní vlak do Děčína a odtud šlapu podél Labe do Bad Schandau. Je tam prázdno. Paní v pokladně má na mě tedy čas a měří si mě nedůvěřivým pohledem. „Deutschland-Ticket? To by nešlo,“ říká. „Proč ne? Vloni to šlo,“ odporuji. Paní se přísně ptá, odkud jsem. Ukážu prstem k Hřensku. „Měli jste u vás taky 9-Euro-Ticket?“ ptá se dál. Kroutím hlavou, že ne. „A proč si ho kupujete v Německu? Tady je to určené pro Němce,“ dostávám školení jako na mítinku AfD.