Antonie Formanová hledá cesty, jak nebýt „jen“ vnučkou slavného režiséra

Od ostravských dolů k národnímu obrození. Přes normalizaci, sex a loutkovou pohádku pro děti do Dejvického divadla. Tímto rozptylem by se dala popsat dosavadní kariéra pětadvacetileté herečky Antonie Formanové. Když na sebe před pěti lety poprvé upozornila v televizním filmu o neštěstí v ostravském dole Dukla 61, psalo se o ní víc jako o vnučce slavných dědů – režiséra Miloše Formana a spisovatele a politického vězně Jiřího Stránského. Její rodokmen, v němž figuruje i její otec, principál Petr Forman, byl „atrakce“. Slavné příjmení jí bezesporu otevíralo, otevírá a bude otevírat nejedny dveře. Stejně jako to, že patří díky své rodině do pražských uměleckých kruhů, kde se pohybuje třeba i režisér Dukly 61 David Ondříček, jehož otec byl nejbližším přítelem a kameramanem jejího dědy…

Fakt, že nastoupí od nové sezony do stálého angažmá v Dejvickém divadle – spolu s Annou Fialovou –, tak svým způsobem do popsaného obrazu beze švů zapadá. Na zkoušky na DAMU ji připravila kamarádka jejího táty Simona Babčáková, která ji zároveň přibrala do improvizační skupiny NO A!. Jinou členku Dejvického divadla, Marthu Issovou „bere od natáčení Dukly 61 jako sestru“. V inscenaci souboru Každý má svou pravdu alternovala za Veroniku Khek Kubařovou. V Anti.kvariátu Dejvického divadla účinkovala ve hře Játra s podtitulem Tři ženy, dvě dějství a jeden mukl podle scénáře svého děda a v režii své sestry Josefíny. „Bylo to úplně hladké přistání,“ říká o přijetí na prestižní tuzemskou scénu během setkání na pražské Letné. Do souboru, jehož poetika, prostředí, atmosféra i způsob práce jsou jí blízké, se nemusela, jako někteří její kolegové a kolegyně v zavedených divadlech, nijak „probourávat“. Navíc je součástí jejího příběhu i to, že během studií pracovala v divadle jako šatnářka.