Snad půjde utéct do křoví

Prales kolem Bělověže není v letošním letním parnu tak hrozivý, jako byl v podzimním chladu a dešti roku 2021, kdy se sem Respekt vydal poprvé. Přes běloruskou hranici tehdy začaly do Polska chodit tisíce lidí z Blízkého východu a Afriky. Polští pohraničníci je nepouštěli dál, chytali je v pralesních bažinách, na nákladních autech je sváželi zpět k hranici a násilím zatlačovali zpátky na běloruskou stranu – odkud byli ještě horším násilím zase hnáni zpět. Výsledkem tohoto koloběhu byl nespočet rodin, skupin i jednotlivců bloudících a mrznoucích v ledovém lese. Na podzim jsou tu noci opravdu mrazivé. Studený déšť roztahuje už tak rozsáhlé bažiny, i zdánlivě pevná půda je houpavá a každý krok vyžaduje úsilí. Když už je některý spadlý kmen pevný a udrží lidskou váhu, je kluzký jako led.

Teď není zdejší prales o nic méně hustý, ale stromy nabízejí úkryt před letním horkem. Půda není tak zrádná a bahno či bažina jsou vidět s dostatečným předstihem. Ztratit se je tu stejně snadné jako vždycky, ale jít tímhle lesem jde teď mnohem snáz. Je ale potřeba jít neustále a nezastavit ani na vteřinu. Pokud se zastavíte, na každý kousek špatně zakryté, nebo dokonce holé lidské kůže se snese tucet komárů a ovádů a bez okolků začnou sát. Přidáte-li do kroku, je to chvíli lepší, ale rozehřáté lidské tělo je pro hmyz ještě lákavější. Pomůže jen prodyšné, ale pevné oblečení a na to pořádná vrstva repelentu. Ale takhle chodí do lesa vybavení jen zkušení turisté a vědci ze zdejšího národního parku, ne běženci. Noc úlevu nepřináší. Na světlo obrazovky mobilního telefonu se během deseti vteřin snese tolik létavých obyvatel lesa, že mapa není vidět.