Prales kolem Bělověže není v letošním letním parnu tak hrozivý, jako byl v podzimním chladu a dešti roku 2021, kdy se sem Respekt vydal poprvé. Přes běloruskou hranici tehdy začaly do Polska chodit tisíce lidí z Blízkého východu a Afriky. Polští pohraničníci je nepouštěli dál, chytali je v pralesních bažinách, na nákladních autech je sváželi zpět k hranici a násilím zatlačovali zpátky na běloruskou stranu – odkud byli ještě horším násilím zase hnáni zpět. Výsledkem tohoto koloběhu byl nespočet rodin, skupin i jednotlivců bloudících a mrznoucích v ledovém lese. Na podzim jsou tu noci opravdu mrazivé. Studený déšť roztahuje už tak rozsáhlé bažiny, i zdánlivě pevná půda je houpavá a každý krok vyžaduje úsilí. Když už je některý spadlý kmen pevný a udrží lidskou váhu, je kluzký jako led.
Teď není zdejší prales o nic méně hustý, ale stromy nabízejí úkryt před letním horkem. Půda není tak zrádná a bahno či bažina jsou vidět s dostatečným předstihem. Ztratit se je tu stejně snadné jako vždycky, ale jít tímhle lesem jde teď mnohem snáz. Je ale potřeba jít neustále a nezastavit ani na vteřinu. Pokud se zastavíte, na každý kousek špatně zakryté, nebo dokonce holé lidské kůže se snese tucet komárů a ovádů a bez okolků začnou sát. Přidáte-li do kroku, je to chvíli lepší, ale rozehřáté lidské tělo je pro hmyz ještě lákavější. Pomůže jen prodyšné, ale pevné oblečení a na to pořádná vrstva repelentu. Ale takhle chodí do lesa vybavení jen zkušení turisté a vědci ze zdejšího národního parku, ne běženci. Noc úlevu nepřináší. Na světlo obrazovky mobilního telefonu se během deseti vteřin snese tolik létavých obyvatel lesa, že mapa není vidět.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
