Pryč s Luciferem

Zase jsem si na to při pohledu na program sněmovny vzpomněla. Jak můj syn, když se před pár lety ženil, zahájil svatební obřad větou ke svatebním hostům – že by si přál, aby štěstí, které právě zažívá, mohl zažít každý, kdo má svou milou nebo milého, a že mu vadí, že to nejde. Vzkaz ženicha-heterosexuála kamarádům na obřadu, ve kterých něhu a všechny ty věci spojené s láskou nevzbuzují lidé, co se narodili jako opačné pohlaví, byl vlastně omluvou za okamžik vlastního štěstí. A ta nespravedlnost ho kalila.

Rozuměla jsem mu. Být osudem náhodou vyvolený ke státnímu odznaku normality opravňujícímu k úřední svatbě, která je však řadě jiných upírána, nemusí být příjemné. Taky mezi ty vyvolené patřím, tak to vím. Řečí lidí, kteří se obávají o tradiční svazek muže a ženy, jak často zaznívá v argumentech odpůrců manželství pro všechny, jsem příslušnicí skupiny, která do téhle „tradice“ svým uspořádáním zapadá. Jsem hetero a nemůžu za to. Nahodilost – či co to je –, která do mých prvních pubescentních snů o lásce poslala figuru spolužáka, mě pasovala na občana, který je uznán za normálního a díky tomu má vyšší práva než jiní, ti ne normální.

A i kdyby sněmovna nakonec ta práva srovnala a i dvě ženy nebo dva muži v životním vztahu by mohli mít – namátkou – společné jmění, nárok na vdovský a vdovecký důchod a stejná práva a povinnosti k vychovávaným dětem, a zbyl jen souboj o slovo „manželství“, pořád se nevytratí ta podstata: že tu máme nerovnost, v níž je části lidí upíráno nárokovat si normalitu. Uklidňující je, že manželství pro všechny má podporu veřejnosti – podle všech průzkumů s ním tady souhlasí většina lidí –, a že pokud se bude společnost dál posouvat k větší citlivosti a racionalitě, a tedy rovným právům pro všechny, nepůjde to už zastavit. Stejně jako se lítým a letitým soubojem podařilo zavést před časem pro stejnopohlavní páry registrované partnerství a odlepit se tak od středověku, podaří se v posouvající se společnosti dřív nebo později i další krok – manželství pro všechny.