Rozlučka s Bohem: Končí nejsprostější inscenace v historii populární scény

V herecké šatně Dejvického divadla se o přestávce inscenace Ucpanej systém celý ansámbl nahrne kolem Ivana Trojana. Ten s kolegy a kolegyněmi přes hlasitý odposlech na mobilu sdílí postřehy svého syna Františka, který jejich výkony v rámci reportáže Respektu sleduje v přímém přenosu vysílaném z Prahy do příbramského kina. A aby těch „malých domů“ nebylo málo, o patro výš v televizní režii umístěné v divadelní kavárně vše kontroluje režisér přenosu Jakub Tabery, jenž je bratrem šéfredaktora tohoto časopisu.

Navzdory výše řečenému si troufáme zcela objektivně prohlásit, že tato akce se zapíše do dějin českého divadla jako nezapomenutelný počin. Inscenace Ucpanej systém sklízela jedenáct let chválu od diváků i kritiky a rozloučení s ní minulou středu probíhá vskutku impozantně. Derniéru přenášejí kamery do 129 českých kin, v nichž zrovna sedí 32 tisíc diváků.

Nejsprostější inscenace

Je krátce po šesté večerní. Reportér Respektu přichází do Zelené ulice v Dejvicích napjatý, jestli všechno klapne, na tvářích herců, na které se tu – většinou marně – stojí či kliká ve frontách na lístky, však žádný stres z blížícího se experimentu není znát. Ucpanej systém na žebříčku nedostupných her divadla stojí na úplném vrcholu. Ačkoli se hraje dvanáctou sezonu a má za sebou přes 250 repríz, lístky na něj vždycky zmizely okamžitě po zahájení předprodeje. Divadlo má sál pro 125 lidí, dnes ale bude všechno jinak. Ucpanej systém se bude za hodinu vysílat do celé republiky.

Z malé velikosti sálu vychází koncentrovaná atmosféra v divadle. Tady se nikdo z ansámblu nemůže ukrýt do kouta, v několika místnostech a chodbách společně všichni sdílejí jak své radosti, tak obavy. Soudržnost a oddanost věci Dejvicím vynesly na dlouhá léta bezkonkurenční pozici scény, do níž by se každý nejen rád zašel podívat – ale v níž by hlavně každý chtěl pracovat. Strhující energie celého týmu se územím o celkové výměře odpovídající zhruba předsálí Národního divadla šíří také v tento unikátní den.

Přenosovou akci v sále řídí šéf marketingu divadla Michal Berka, který zrovna kontroluje připravených pět kamer. Štáb si je vyzkoušel už včera, když se dělala generálka vysílaná do pražského Bia Oko. Byla důležitá nejen pro zkoušku. Zároveň se celá natočila, aby dnes mohla kina v případě výpadku signálu přepnout na záznam.

Ještě nepřevlečený Ivan Trojan v posledních minutách před začátkem s Berkou konzultuje, jestli se budou točit i detaily. A jeho kolega Hynek Čermák, věnující se ve volném čase fotografii, se kameramanů fajnšmekrovsky ptá, jaké „sklo“ používají. To už se ale sál plní diváky a zákulisím se nesou jako fotbalový pokřik slova „Je tu trémá, tadadadadadada“ zpívaná na motiv písně Škoda lásky.

Do prostředí fotbalových fanoušků je ostatně celá hra situovaná. Odpovídá tomu její jazyk, kvůli jehož hrubosti v Dejvicích divákům od začátku doporučovali vstup až od patnácti let. Pivo čepované za zvuku ševelícího chladicího zařízení přímo na scéně je sice nealkoholické, ale diváci se během pár minut přenesou do světa, kde se konzumace uvádí spíš v procentech než v promile. Když hostinský v podání Miroslava Krobota v úvodu pronese slova „Hovno není racek!“, není to jen jeden z mnoha gagů, které ve hře zaznějí, ale také narážka pro zasvěcené. Ucpanej systém by totiž nevznikl bez racka s velkým R.

Když v Dejvicích v roce 2011 začali zkoušet Čechovova Racka, z příprav z různých důvodů sešlo a narychlo se hledala náhrada. Ze společné debaty vzešel nápad udělat hru podle povídek Irvina Welshe. Námět zpracoval režisér Michal Vajdička s dramaturgem Danielem Majlingem. Vznikla hra, která následující rok získala v Cenách Alfréda Radoka titul inscenace roku a mužský herecký výkon pro Ivana Trojana. A také dlouhodobá spolupráce divadla s Vajdičkou, jenž se stal záhy i jeho uměleckým šéfem.

Z Ucpanýho systému ověnčeného anotací „nejsprostější inscenace v historii Dejvického divadla“ se stal okamžitě hit. Zatleskat mu v roce 2018 přišel během návštěvy Prahy i sám Irvine Welsh. Podle aktuálního uměleckého šéfa souboru Martina Myšičky byl spokojený a právě to teď divadlu pomohlo při získávání licence na přenos hry do kin. Když po půl roce čekání do Prahy od Welshových agentů přišla kladná odpověď, mohlo se začít s přípravami.